Když jsem se vrátila ke starším deníčkům, skoro jsem se smála. Seznamky, návraty k Jirkovi, deprese, hubnutí, režimy, které vydržely pár dní… tolik silných slov. Letos je to jiné. Klidnější. Možná až moc.
Před dvaadvaceti lety začal vznikat můj rukopis života. Psala jsem ho tehdy ručně do sešitu a každé slovo ze mě tahalo bolest, kterou jsem neuměla jinak pustit ven. Pak zůstal roky ležet, nedopsaný, přestěhovaný snad tisíckrát, pořád se mnou, ale bez konce.
Tak ráda bych psala, ale pořád mi přijde, že je to dokola. Jenže když se nad tím zamyslím, většina lidí to má stejně. Do práce, z práce, nic moc extra, a možná jen víkend přinese malou změnu. Pak je těžké psát o něčem, když se vlastně nic závratného neděje.
Dnes sedím u deníku s prázdnou hlavou. Nevím, co psát, ale stejně mě to sem táhne. Možná právě proto, že je mi konečně o něco líp. Ne dokonale, pořád bych čekala víc, ale jaký si to udělám, takový to mám.
Říkám si, že by bylo dobré zase něco napsat. Naťukat pár pocitů do klávesnice, i když jsem pořád tam, kde jsem byla — emočně úplně plochá. Pořád hledám viníka. Jsou to léky, nebo jsem to já, kdo se nedokáže vzpamatovat a začít žít, ne jen přežívat dny a probdělé noci. Nedokážu se sama nakopnout.
Poslední týdny jsem měla asi nejdelší pauzu, kdy jsem nenapsala ani řádek — do deníku ani do knih. Od návratu z nemocnice se pomalu vracím do běžného života, ale pořád úplně nevím, co se se mnou děje. Většinu dní jen projdu s tím nejnutnějším a všechno ostatní odkládám na jindy. Zase se uzavírám doma a cítím, že to není dobré....
Poslední dny na psychiatrii uběhly tak nějak stejně jako všechny před nimi, jen ta depotní injekce se začíná ozývat jinou silou. Cítím, jak mě to táhne dolů… únava je příšerná, hutná, jako by mi někdo přivázal závaží na celé tělo. Vím, že to bude chvíli trvat, než se to srovná a já zase začnu normálně fungovat, ale teď… teď je...
Skupinovka byla zvláštní. Každý tam nesl svůj příběh, většinou těžký, trochu rozbitý. Chvílemi mě to stáhlo zpátky do minulosti, ale ustála jsem to. V klidu. Jako bych už konečně věděla, kde mám svoje hranice.