Devadesátý sedmý zápis do deníčku

Plán na život

Dnes sedím u deníku s prázdnou hlavou. Nevím, co psát, ale stejně mě to sem táhne. Možná právě proto, že je mi konečně o něco líp. Ne dokonale, pořád bych čekala víc, ale jaký si to udělám, takový to mám.

Přemýšlela jsem nad tou zvláštní prázdnotou, která mě občas obklopí. Tolik věcí bych mohla dělat, a přesto je neudělám. Jen ležím a pozoruju sama sebe z výšky, jak marním čas. A pak mi dojde, čím vším jsem prošla a kolikrát jsem si přála mít od všeho pokoj. A ono se to vlastně splnilo. Nemusím skoro nic. Můžu si dělat téměř cokoli. Jenže je tu ten blok — bipolárka, účinky léků, které mě brzdí, ale zároveň drží nad propastí.

Trvalo roky, než jsem se naučila nemoc přijmout a nebýt její obětí. Byl to těžký boj. A teď cítím, že musím znovu trochu zabrat, jinak mě to stáhne zpátky. Je čas vymyslet nový, funkční plán pro svůj život. Ještě nevím, jak bude vypadat, ale to bych nebyla já, abych něco nevymyslela.