Stý zápis do deníčku

Přizdisráč

Když jsem se vrátila ke starším deníčkům, skoro jsem se smála. Seznamky, návraty k Jirkovi, deprese, hubnutí, režimy, které vydržely pár dní… tolik silných slov. Letos je to jiné. Klidnější. Možná až moc.

Jsem kuchařka, dětská psycholožka, chodící bankomat. Prostě máma puberťáků. Víkendy s Jirkou jsou většinou o procházkách a zastávce na pivo. Všechno v tichém tempu. Já poslouchám, přikyvuju, sem tam něco řeknu. Většinou ze mě vypadne jen "hmm, to je fajn". A začíná mě to štvát. Říká se, že ženské jsou ukecané. Já bych někdy taky chtěla Jirkovi vymluvit díru do hlavy, ale zatím to máme opačně.

Přemýšlím, jestli jsem někdy ukecaná byla. Asi ne. Jen jsem si dřív nevšimla, že mi to vadí. Teď jsem takový přizdisráč. Nejen v mluvení. Od návratu z léčebny jsem se ještě víc stáhla do svého bytu a svého světa. Venku je mi nepříjemně. Sama nechodím vůbec, jen s Jirkou nebo dětmi.

Minulé léto jsem lítala venku jako blázen, hlavně kvůli randíčkům ze seznamky. Asi to byla manická fáze, kterou depotní injekce utnuly. Je to dobře — v manii si člověk nadělá spoustu nepříjemností. Takže se učím smířit s tím, že jsem obyčejný člověk bez maniodepresivních výkyvů, ale pořád nemocný a ovlivněný léky, které mě otupují a zavírají do sebe.

Nelituju se. Jen to tak je. Některé stavy mě štvou, jiné jsou v souladu. Je to jiné léto. Klidnější, pomalejší. A já se v tom učím najít sebe — i když jsem někdy víc zavřená, než bych chtěla. A tak to prostě nechávám plynout. Bez spěchu, bez velkých plánů. Jen tak, jak to teď je.