Stý třetí zápis do deníčku

Pomyslná tečka

Před pár dny jsem psala o tom, že si moje vydaná kniha žije svým vlastním životem. A že já jsem vůči jejímu vydání ne nevděčná, ale spíš emočně plochá — nejspíš kvůli novým lékům na bipolárku.

V neděli jsem byla s dcerou v obchodním centru a nedalo mi to nezastavit se v knihkupectví. A tam to přišlo. Byla tam vystavená. Hotová. Můj život mezi stránkami, normálně dostupný na pultech.

Až když jsem ji viděla na vlastní oči, přišla ta opravdová radost. Taková ta tichá, která člověka zasáhne až v kostech. Uvědomila jsem si, že jsem to opravdu dokázala dotáhnout. Byla to pomyslná tečka — uzavření a vypořádání se s minulostí.

Možná se teprve učím přijímat dobré věci. Ne jen ty těžké, které znám až příliš dobře. Radost je pro mě pořád trochu cizí území, ale zjišťuju, že se do něj dá vstoupit pomalu, bez velkých gest.

Psaní knihy Můžu být zničená, ale ne poražená byl bolestivý proces, ale zároveň uzdravující. A úplně nejkrásnější moment přišel, když ji viděla moje dcera se mnou. Její jednoduché "jsi dobrá, mami" mě zasáhlo víc, než bych čekala. Na taková slova jsem opatrná, ale je hezké je slyšet.

Teď čekám na vyjádření nakladatelství k dalším rukopisům. A jestli to vyjde, tak potom vyjdou i z mých úst.