Devadesátý šestý zápis do deníčku

Čekám na impuls

Říkám si, že by bylo dobré zase něco napsat. Naťukat pár pocitů do klávesnice, i když jsem pořád tam, kde jsem byla — emočně úplně plochá. Pořád hledám viníka. Jsou to léky, nebo jsem to já, kdo se nedokáže vzpamatovat a začít žít, ne jen přežívat dny a probdělé noci. Nedokážu se sama nakopnout.

Když jsem s Jirkou, jde to o něco líp. Dokážu jít ven, užít si maličkosti, i když je necítím tak naplno, jak bych chtěla. Dokonce jsme měli možnost letět znovu do Egypta, ale ani to mě nevytrhlo. Cesta se nakonec odložila na někdy příště — a to je co říct, protože Egypt býval moje jistota. Místo, kde jsem vždycky na chvíli vypadla ze všeho a nadechla se.

Dnes jsem se nějakým záhadným způsobem vytrhla z letargie a sedla si k počítači. Píšu páté přes deváté, ale to se u deníků občas stává. Hlavní je, že neležím v posteli a nepřemýšlím o tom, jak jsem neschopná a co všechno bych mohla dělat, kdyby se mi chtělo.

Přesto se těším na víkend — Jirka, děti, nějaký malý výlet. Bude to fajn. Jak už jsem psala, jde to všechno strašně pomalu. Od té doby, co jsem doma z léčebny, se tak nějak skládám a znovu učím žít. Pořád čekám na nějaký impuls, novou motivaci. Ráda bych to popsala víc, ale nejde mi to.

Nevzdávám se. Uvidíme, co přinesou další dny.