Stý druhý zápis do deníčku

Nudná pohodička

Dnes mě napadalo tolik témat, o kterých bych mohla psát, ale jakmile jsem otevřela prázdný dokument, všechno se mi z hlavy vypařilo. Kurzor na mě bliká a jako by říkal: tak si vzpomeň. No… nevzpomenu. Asi to nebylo nic zásadního. V mém životě se teď nic zásadního neděje, a vlastně je to dobře. Zvratů už jsem si odžila dost.

Momentálně je můj život docela nudný. Psala jsem o tom už dřív — minulé léto byl jeden velký úlet, a teď vstávám kolem poledne a první, co udělám, je sprint do kuchyně uvařit oběd pro ty moje hladové krky. Vaření nesnáším. Kdysi jsem se v tom vyžívala, dnes mám odpor skoro ke všemu, co se týká jídla. Děti ale hladové nechat nemůžu. Já sama obědy nejím, mám svůj styl stravování: nežrat a sem tam něco ďobnout, když je nejhůř. Ne proto, že bych řešila kila, ale protože jsem si všemi dietami úplně rozhodila chutě. Jím jen tehdy, když mám opravdu hlad.

Po obědě děti zmizí k počítačům nebo ven a já zůstanu sama. Někdy se nudím, někdy se mi nechce pořád jen uklízet, tak udělám to nejnutnější a tím to končí. Psaní knih mě dokáže zabavit na dlouhé hodiny, ale ne vždy mám chuť. Tak si uvařím další kafe a koukám do mobilu na různé blbosti. Mám období klidu — i ta bipolárka mě teď nechává být. Jenže i klid je někdy těžké zvládat. Člověk se do něj snadno uzavře, což se mi bohužel stalo.

Naštěstí mám Jirku, kamarádku Jarku a čtyři děti, kteří mě z toho klidu dokážou aspoň trochu vytáhnout. Za chvíli přijde Jirka a půjdeme někam ven. Takže tak to u mě momentálně vypadá: nejnutnější povinnosti, psaní, nuda, občas procházka, pokec s dětmi nebo návštěva kámošky. Nudná pohodička, ve které se někdy ztrácím, ale jindy jsem za ni vděčná.