Můj deníček

Je pět ráno. Neděle, která sama o sobě nic neslibuje, jen tiše leží přede mnou. Nespím od dvou — asi jsem ten spánek přecenila. Tělo se probudilo dřív než hlava.

Dnes konečně sedím pohodlně u stolu, v tichém pokoji, a mám chvíli jen pro sebe. Je to poprvé za celý den, kdy cítím, že se můžu opravdu soustředit. Léky ve mně pořád tvoří nějaký zvláštní koktejl — raději ani nechci vědět jaký. Jen vím, že po nich přichází otupělost a tlak 50/70, ze kterého se celá třesu.

Mohlo by se zdát, že mám o čem psát, ale pobyt na psychiatrii je vlastně zvláštně jednotvárný. Budím se kolem šesté, tělo ještě napůl v noci, hlava unavená. V sedm si sednu na balkon s kávou a cigaretou a na chvíli mám pocit, že svět stojí.

Je ráno a první noc po včerejším přijetí mám za sebou. Na tabuli jsem napsaná na nějakou ranní aktivitu, ale nějakým záhadným způsobem jim tam nechybím. A možná je to tak dobře. Nevylezu z pokoje, necítím se na žádné "bláznovství".

Dnes to ve mně znovu prasklo. Jako kdyby se nade mnou zavřela klec a já zůstala uvězněná ve vlastním těle, bez spánku, bez klidu, jen s temnotou, která se mi lepí na paty. Nespavost mě už týdny obrušuje do matného stínu sebe sama a deprese se rozlévá všude, kam se podívám. Je to jako padat do černé díry, která nemá...

Další probdělá noc zamnou. Už ani nedokážu spočítat, kolikátá v řadě to je. Nespavost se mě drží jako stín, který se odmítá odlepit, a já cítím, jak mi pomalu rozleptává nervy i poslední zbytky energie. Tělo je unavené, hlava těžká a duše jakoby bez barvy.

Je hluboká noc a já zase nemůžu spát. Ležím v posteli, ale hlava běží dál — od starých vzpomínek až po budoucnost, která je tak vzdálená, že ji ani nevidím. Převracím se ze strany na stranu a čekám, kdy se mysl konečně unaví. Většinou se to stane až nad ránem, takže si dopřeju dvě hodiny spánku, než přijde čas budit...

Poslední dny jsou zvláštní. Ne špatné — spíš jiné. Najednou se mi přestaly slévat v jeden dlouhý, šedý pruh. Každý den má svůj vlastní tvar, vlastní malý odstín. Je to dobré znamení, cítím to. A přesto ve chvílích, kdy mám volno, sedím a nevím, co se sebou. Jako bych se teprve učila, co s prostorem, který není zaplněný povinnostmi nebo...