Devadesátý devátý zápis do deníčku

Dvacet dva let

Před dvaadvaceti lety začal vznikat můj rukopis života. Psala jsem ho tehdy ručně do sešitu a každé slovo ze mě tahalo bolest, kterou jsem neuměla jinak pustit ven. Pak zůstal roky ležet, nedopsaný, přestěhovaný snad tisíckrát, pořád se mnou, ale bez konce.

Až před rokem jsem se k němu vrátila. Dopsala jsem ho. A teď je z něj skutečná kniha, která si žije vlastním životem v knihkupectvích. Měla bych to brát jako úspěch, ale nějak to tak necítím. Nenapsala jsem přece žádný velký román. Jen to, co jsem prožila. Ano, dala jsem tomu čtivou formu a zaujalo to víc než jedno nakladatelství, ale euforie z vydání se nedostavila.

Je pravda, že když jsem rukopis rozesílala a začaly chodit rychlé kladné odpovědi, byla jsem paf. Tehdy mi to připadalo jako obrovský úspěch. Teď ne že bych byla nevděčná, jen to neumím tak prožít. Možná je to i těmi léky na bipolárku. Jsem taková bezemoční, plochá. Radost ani smutek se ve mně moc neozývají. Je mi skoro všechno tak nějak jedno.

Možná to tak ale má být. Možná člověk nemusí cítit velké emoce, aby něco mělo hodnotu. Ta kniha existuje, i když ve mně nic nevře. Udělala jsem, co jsem mohla. Dopsala jsem příběh, který jsem kdysi nedokázala unést. A i když to teď neprožívám naplno, vím, že to byl důležitý krok.

A třeba jednou přijde i ten pocit. A když ne, tak je to taky v pořádku. Důležité je, že jsem to dotáhla.