Mám pár dnů po dovolené a konečně jsem se dostala k psaní. Čekala jsem, že se vrátím odpočatá a budu mít chuť něco dělat, ale místo toho jsem po příjezdu zase zapadla do práce, praní a všech běžných povinností.
Je neděle nad ránem a já tu sedím ve své malé osobní "after party". Ve sluchátkách mi hraje hudba, která mě drží vzhůru, a já jsem pořád mírně opilá po sobotním – vlastně už dnešním – Beerfestu. Spát se mi nechce, písmenka se mi na klávesnici trochu pletou, ale stejně mám potřebu něco napsat. Možná právě proto, že tenhle pocit...
Rok s deníčkovými zápisy je moje malá osobní kronika. Sto tři krátkých zastavení, které zachycují obyčejné dny, těžké chvíle i drobné radosti. Nic velkého, nic přikrášleného — jen skutečný rok života, tak jak přišel.
Před pár dny jsem psala o tom, že si moje vydaná kniha žije svým vlastním životem. A že já jsem vůči jejímu vydání ne nevděčná, ale spíš emočně plochá — nejspíš kvůli novým lékům na bipolárku.
Dnes mě napadalo tolik témat, o kterých bych mohla psát, ale jakmile jsem otevřela prázdný dokument, všechno se mi z hlavy vypařilo. Kurzor na mě bliká a jako by říkal: tak si vzpomeň. No… nevzpomenu. Asi to nebylo nic zásadního. V mém životě se teď nic zásadního neděje, a vlastně je to dobře. Zvratů už jsem si odžila dost.
Dnes je to obyčejné pondělí. Nic velkého, nic dramatického. Jen další den, který se snažím nějak projít. Ale i tak mám potřebu sem něco napsat — ne kvůli velkým myšlenkám, spíš proto, abych neztratila nit.
Když jsem se vrátila ke starším deníčkům, skoro jsem se smála. Seznamky, návraty k Jirkovi, deprese, hubnutí, režimy, které vydržely pár dní… tolik silných slov. Letos je to jiné. Klidnější. Možná až moc.
Před dvaadvaceti lety začal vznikat můj rukopis života. Psala jsem ho tehdy ručně do sešitu a každé slovo ze mě tahalo bolest, kterou jsem neuměla jinak pustit ven. Pak zůstal roky ležet, nedopsaný, přestěhovaný snad tisíckrát, pořád se mnou, ale bez konce.