Můj deníček

Je to už nějaká doba, co jsem o sobě nedala vědět. Asi ani nebylo moc o čem psát, nebo jsem možná jen neměla chuť skládat svoje myšlenky do vět. Naposledy jsem si zoufala nad tím, jaké to je žít bez zubů. Jenže to jsem ještě netušila, jaké to bude, až je zase budu mít.

Tak jsem si myslela, že to nejhorší mám za sebou. Zuby jsou venku, stehy taky a teď už se to bude jenom lepšit. Jenže ono to má jeden zásadní háček. Člověk musí pořád nějak fungovat. A hlavně jíst.

Ještě před týdnem jsem seděla v zubařském křesle a třásla se jako ratlík. Poslední týdny jsem vlastně nežila ničím jiným než strachem. Myslela jsem na trhání zubů ráno, večer, při usínání i po probuzení. V hlavě jsem si přehrávala všechny možné katastrofické scénáře a děsila se toho, co mě čeká.

Dnes si říkám, na co se vlastně vymluvit. Tak dlouhá pauza a já nenapsala ani řádek. Pravda je jednoduchá — byla jsem líná. Nic víc v tom není. Vyhřezlá ploténka mě na pár dní položila, ale to na věci nic nemění. Lenost je pro mě odporná vlastnost, ale občas mě prostě přepadne a já vědomě nedělám nic navíc než to, co musím....

Tak jsem zpátky u svého deníčku. Mohla bych napsat, že jsem na něj neměla čas, ale to by byla v mém případě úplná blbost. Pravda je taková, že celé dny i noci trávím úpravou rukopisu, který jsem kdysi napsala ne úplně dobře, a teď ho přepisuju k dokonalosti, než ho pošlu znovu k posouzení do nakladatelství.

Mám pár dnů po dovolené a konečně jsem se dostala k psaní. Čekala jsem, že se vrátím odpočatá a budu mít chuť něco dělat, ale místo toho jsem po příjezdu zase zapadla do práce, praní a všech běžných povinností.

Je neděle nad ránem a já tu sedím ve své malé osobní "after party". Ve sluchátkách mi hraje hudba, která mě drží vzhůru, a já jsem pořád mírně opilá po sobotním – vlastně už dnešním – Beerfestu. Spát se mi nechce, písmenka se mi na klávesnici trochu pletou, ale stejně mám potřebu něco napsat. Možná právě proto, že tenhle pocit...

Rok s deníčkovými zápisy je moje malá osobní kronika. Sto tři krátkých zastavení, které zachycují obyčejné dny, těžké chvíle i drobné radosti. Nic velkého, nic přikrášleného — jen skutečný rok života, tak jak přišel.