Dnes si říkám, na co se vlastně vymluvit. Tak dlouhá pauza a já nenapsala ani řádek. Pravda je jednoduchá — byla jsem líná. Nic víc v tom není. Vyhřezlá ploténka mě na pár dní položila, ale to na věci nic nemění. Lenost je pro mě odporná vlastnost, ale občas mě prostě přepadne a já vědomě nedělám nic navíc než to, co musím....
Tak jsem zpátky u svého deníčku. Mohla bych napsat, že jsem na něj neměla čas, ale to by byla v mém případě úplná blbost. Pravda je taková, že celé dny i noci trávím úpravou rukopisu, který jsem kdysi napsala ne úplně dobře, a teď ho přepisuju k dokonalosti, než ho pošlu znovu k posouzení do nakladatelství.
Mám pár dnů po dovolené a konečně jsem se dostala k psaní. Čekala jsem, že se vrátím odpočatá a budu mít chuť něco dělat, ale místo toho jsem po příjezdu zase zapadla do práce, praní a všech běžných povinností.
Je neděle nad ránem a já tu sedím ve své malé osobní "after party". Ve sluchátkách mi hraje hudba, která mě drží vzhůru, a já jsem pořád mírně opilá po sobotním – vlastně už dnešním – Beerfestu. Spát se mi nechce, písmenka se mi na klávesnici trochu pletou, ale stejně mám potřebu něco napsat. Možná právě proto, že tenhle pocit...
Rok s deníčkovými zápisy je moje malá osobní kronika. Sto tři krátkých zastavení, které zachycují obyčejné dny, těžké chvíle i drobné radosti. Nic velkého, nic přikrášleného — jen skutečný rok života, tak jak přišel.
Před pár dny jsem psala o tom, že si moje vydaná kniha žije svým vlastním životem. A že já jsem vůči jejímu vydání ne nevděčná, ale spíš emočně plochá — nejspíš kvůli novým lékům na bipolárku.
Dnes mě napadalo tolik témat, o kterých bych mohla psát, ale jakmile jsem otevřela prázdný dokument, všechno se mi z hlavy vypařilo. Kurzor na mě bliká a jako by říkal: tak si vzpomeň. No… nevzpomenu. Asi to nebylo nic zásadního. V mém životě se teď nic zásadního neděje, a vlastně je to dobře. Zvratů už jsem si odžila dost.
Dnes je to obyčejné pondělí. Nic velkého, nic dramatického. Jen další den, který se snažím nějak projít. Ale i tak mám potřebu sem něco napsat — ne kvůli velkým myšlenkám, spíš proto, abych neztratila nit.