Někdy dojdou slova. A když dojdou, nezbývá než mlčet. Mlčet tak hluboce, že i vlastní dech zní jako výčitka. Nechat duši, ať si šeptá po svém – jazykem, který nezná pravidla, ale zná každou prasklinu v mém nitru. Dnes jsem znovu potkala svůj stín. Nepřišel s výčitkou, ani s hněvem. Jen stál. Tichý, známý. Už se ho nebojím – známe...
Možná jsi nečetl/a ten zápis, kde jsem se jako mrtvola rozhodla žít. Tak ti to řeknu znovu. Ne jako frázi, ale jako fakt.
Nedávno jsem psala o výmluvách. O tom, jak jsem si svou bipolárku občas hýčkala jako omluvenku z vlastního života. Jak jsem se vyžrala na devadesát kilo, ne z hladu, ale z prázdnoty. A dnes… dnes je můj zlomový den. Ne ten, co se slibuje do kalendáře, ale ten, co se vynoří z hlubin, když už dál nejde jen přežívat.
Ticho. Rozléhá se po bytě jako ozvěna minulosti, co se nikdy úplně nevytratila. Sedím u počítače. Píšu další kapitolu své druhé knihy: "Můžu být zničená. Ale pořád živá!" A znovu se nořím do temnoty, kterou jsem si myslela, že už znám. Jenže temnota je jako moře — nikdy nemá jen jednu hloubku. Má nové tváře. Nové stíny. Nové rány.
Miniserie o mé bipolárce - druhý díl
