Čtvrtek, 7:47 pro mě nezvyklý čas pro psaní do deníčku. Ticho v bytě je jiné než obvykle. Jako by se i vzduch zastavil, čekal, jestli dnes budu.
Můj deníček
Po dlouhých týdnech už nevládne. Ale její stín se ještě drží v rozích. Ne jako bolest. Spíš jako ozvěna, co se občas vrací.
Neděli jsem nikdy neměla ráda. Ani nevím proč. Možná proto, že se tváří jako víkend, ale voní po povinnostech. V dětství školní taška čekala za rohem, v dospělosti pracovní kalendář, a v mateřství… všechno najednou. Bez pauzy. Bez omluvy.
Dnes nechci zase psát o depresi. I když jsem v háji. Dnes píšu o následcích. O těch, co mě provázejí nejčastěji právě ve chvílích, kdy jsem na dně. Protože mě extrémně trápí pocit bezmoci. Ne ten, kdy mě pohlcuje temnota. Ale ten, kdy nemůžu zasáhnout. A mozek automaticky spouští alarm.
Pátek a já nechala depku vyhrát. Neudělala jsem vůbec nic. Chtěla jsem, bránila jsem se, ale nebyla jsem schopná téměř ničeho. Bylo mi tak zle, tak slabě, že i cesta na záchod byla výprava. Celý den jsem strávila v posteli – jako oběť, kterou něco uneslo. Zmohla jsem se jen na otočení z boku na záda. Mokrý polštář od slz...
Jsem zpátky. Egypt mě znovu objal sluncem, slaným větrem a tichem, které nevyčítá. Věřila jsem, že se tam znovu složím dohromady — jako puzzle, co se rozsypalo mezi dny. A ano, něco se poskládalo. Deprese ztratila ostrost. Ale nezmizela. Přijela se mnou zpět. Jako stín v kufru.
Zbývá devět hodin do odletu. Kufry jsou zavřené, děti mám zařízené, a přede mnou už jen ticho čekání. Sedím tu a říkám si — ještě jeden zápis. Ještě jednou to ze sebe dostat, než se zvednu ze země a nechám ji pod sebou zmizet.
