Dnes jsem se ponořila do své práce. Ne do té, která se jen tváří jako psaní příběhů. Ale do té, která vzdělává. Otevírá. Proměňuje. Tři malé certifikáty dnes přistály do mého života jako drobné medaile na duši. A jeden větší kurz — ten, který mě denně učí psát srdcem — snad dokončím už pozítří. Mám ze sebe radost. A...
Je za mnou víkend, který měl být jen prodloužený. Ale stal se prodloužením něčeho mnohem hlubšího.
Dnes odjeli děti k babičce. Ticho. Klid. Paráda. Byt drží tvar, večer ho ještě lehce profackuju, jen tak
Je to měsíc, co denně píšu své deníky. Pro sebe. Pro vás. Pro všechny, kdo chtějí číst mezi řádky.
Dnes se mi nechce vstát. Nechce se mi jít. Nechce se mi být. A přesto tu sedím. Dýchám. Píšu. Ne proto, že bych chtěla. Ale protože to je jediné, co ještě zůstalo.
Je neděle večer. Víkend se rozplynul jako mlha, která se ráno tváří nevinně, ale večer zanechá chlad.
Je noc. V hlavě mám tolik témat, ale zároveň prázdno. Nic, co bych chtěla rozebírat – a přesto tolik, co ve mně křičí. Moje první kniha je před vydáním. Už teď tvoří chaos v rodině. Ale nechme to spát. Protože ona netvoří jen chaos. Ona tvoří světlo.