Dneska jsem měla před sebou výzvu. Pro někoho běžná věc, pro mě nadlidský výkon: konzultace ve škole mých dětí. Termín jsem si vybrala tak, aby seděl, ale ráno se mi hlavou prohnalo milion výmluv, proč nejít. Milion důvodů, jak se omluvit.
Moje dny jsou teď o jediném: udržet se. Zachovat klid. Zvládnout aspoň to základní. A to se mi daří. Plním, co je třeba. Díky Jirkovi jsem o víkendu dokonce vyšla ven — procházky, které bych sama nezvládla.
Koukám na blikající kurzor. Přemlouvám se k první větě. Fáze necítění je pryč. Ta odporná prázdnota, co se nedá popsat – i když jsem se o to pokusila minule. Měla bych být vděčná. Ale s bipolárkou nikdy nejsem úplně venku. Dělá si, co chce. A teď se rozhodla, že mi nadělí další depku.
Včera se mě známý zeptal, jak jsem si užila sluníčkový víkend. A já teď přemýšlím… užila jsem si ho vůbec?
Vlogy jsou nejspíš pořád populární. Ale ten já nenatočím — na to jsem příliš velký introvert, i když s duší extroverta. Jenže jako správná spisovatelka jsem si řekla, že si takový vlog můžu napsat. Pro sebe. I pro vás, co zrovna čtete. Takže jdeme na to — můj psaný vlog právě začíná.
Snažila jsem se zase trochu víc žít. Ne nijak okázale. Jen tak… zkusit to. Procházka s Jirkou městem. Řekla jsem mu, co jsem psala v pátek do deníčku—že mi chybí životní elán. Že bych někam zašla, ale naše město je mrtvé. Kromě hokeje žádná akce. Aspoň ne tenhle víkend. On zas o své atletice. Jeho hlavní téma. A pak už...
Dneska jsem se zastavila. Ne kvůli bolesti zad, ne kvůli dětem, ne kvůli městu, kde chcípnul pes. Zastavila jsem se kvůli sobě. Kvůli tomu, co se ve mně hýbe, i když to není vidět.
Včera jsem si myslela, že to bude jiné. Ne klasická fáze. Ne ten známý oblouk bipolárky, co se dá načrtnout jako sinusoidu. Možná jsem to na chvíli i vyhrála. Nic extrémního. Jen ticho. Jen normálnost.