Poslední dny jsem se pomalu vracela do svého světa. Do světa, kde se lithium podává k snídani. Do světa, kde se povinnosti nehromadí jen na stole, ale i v duši. Dnes jsem konečně uklidila celý byt. Pořádně. Ale místo obvyklého pocitu tepla a spokojenosti mi ten pohled přinesl něco jiného—emoční vypětí. Rezignaci.
Několik dní jsem nepsala. Tělo si vzalo slovo. Skolila mě chřipka a v horečce se nedá vést rozhovor s vlastním nitrem. Jen se leží. Dýchá. Čeká.
"Jak ses měla o víkendu?" Tahle otázka mi vrtá hlavou. A neumím na ni odpovědět. Ne jednoduše. Ne bez zaváhání.
Takže i když jsem si dovolila dva dny jakoby nebýt, dnes jsem tu. Chtěla jsem změnu. A mám ji. Píšu ráno. Ne večer. Nebyl to plán. Ale život se neptá. Dělá si, co chce. A já už vím, že to tak má být.
Čtvrtek, 7:47 pro mě nezvyklý čas pro psaní do deníčku. Ticho v bytě je jiné než obvykle. Jako by se i vzduch zastavil, čekal, jestli dnes budu.
Po dlouhých týdnech už nevládne. Ale její stín se ještě drží v rozích. Ne jako bolest. Spíš jako ozvěna, co se občas vrací.
Neděli jsem nikdy neměla ráda. Ani nevím proč. Možná proto, že se tváří jako víkend, ale voní po povinnostech. V dětství školní taška čekala za rohem, v dospělosti pracovní kalendář, a v mateřství… všechno najednou. Bez pauzy. Bez omluvy.
Dnes nechci zase psát o depresi. I když jsem v háji. Dnes píšu o následcích. O těch, co mě provázejí nejčastěji právě ve chvílích, kdy jsem na dně. Protože mě extrémně trápí pocit bezmoci. Ne ten, kdy mě pohlcuje temnota. Ale ten, kdy nemůžu zasáhnout. A mozek automaticky spouští alarm.