Je to další měsíc s deníčky. Dny, kdy se psalo. Dny, kdy se mlčelo. Dny, kdy se žilo. A někdy jen přežívalo. Každý zápis vznikl jako gesto. Jako potřeba dát tvar tomu, co se jinak rozpadá. A dnes přichází další souhrn. Dvacet tři deníčků. Dvacet tři výdechů. Pro vás. Pro mě. Pro každého, kdo někdy hledal slova tam, kde byla...
Poslední dny jsem se pomalu vracela do svého světa. Do světa, kde se lithium podává k snídani. Do světa, kde se povinnosti nehromadí jen na stole, ale i v duši. Dnes jsem konečně uklidila celý byt. Pořádně. Ale místo obvyklého pocitu tepla a spokojenosti mi ten pohled přinesl něco jiného—emoční vypětí. Rezignaci.
Několik dní jsem nepsala. Tělo si vzalo slovo. Skolila mě chřipka a v horečce se nedá vést rozhovor s vlastním nitrem. Jen se leží. Dýchá. Čeká.
"Jak ses měla o víkendu?" Tahle otázka mi vrtá hlavou. A neumím na ni odpovědět. Ne jednoduše. Ne bez zaváhání.
Takže i když jsem si dovolila dva dny jakoby nebýt, dnes jsem tu. Chtěla jsem změnu. A mám ji. Píšu ráno. Ne večer. Nebyl to plán. Ale život se neptá. Dělá si, co chce. A já už vím, že to tak má být.
Čtvrtek, 7:47 pro mě nezvyklý čas pro psaní do deníčku. Ticho v bytě je jiné než obvykle. Jako by se i vzduch zastavil, čekal, jestli dnes budu.
Po dlouhých týdnech už nevládne. Ale její stín se ještě drží v rozích. Ne jako bolest. Spíš jako ozvěna, co se občas vrací.
Neděli jsem nikdy neměla ráda. Ani nevím proč. Možná proto, že se tváří jako víkend, ale voní po povinnostech. V dětství školní taška čekala za rohem, v dospělosti pracovní kalendář, a v mateřství… všechno najednou. Bez pauzy. Bez omluvy.