Dnes jsem se vrátila zpět. Pročetla pár starších deníčků, jako bych listovala vlastními sedimenty. Vrstvy času, otisky nálad, drobné záchvěvy, které tehdy vypadaly jako konec světa, a teď jsou jen jemné šrámy v papíru. Našla jsem trosky. Ale i sílu. Sílu, která se neprojevuje v gestech, ale v tom, že jsem vůbec psala. Dva a půl měsíce psaní, a už...
Konečně jsem se vyspala. Úleva, kterou nelze vysvětlit. Kdo to nezažil, nepochopí. Pracovala jsem dnem i nocí na Černém andělovi. Zaseknutá v hypermanii, ale snad vzniká něco dobrého. Jsem ráda, že můžu psát – i když mi za chvíli odejdou ruce i záda.
Nespavost pokračuje. Už to není stav. Je to prostor. Je to režim. Je to já.
Dnes nemám žádnou úvahu. Jen se nechávám unášet. Stavem, který mě drží nad hladinou i pod ní. Hypomanie. Píšu další knihu. Tentokrát už ne o sobě. Historický příběh. Ale jako vždy—inspirovaný skutečností. Skutečností, která se mi vkrádá do těla i do noci.
Dnes si zapisuju další paradox. Je neděle večer. Sedím sama. A je mi dobře. Klideček. Pro sebe. Pro psaní. A přitom—před dvěma měsíci jsem psala, jak mě samota dusí. Jak se mi v ní špatně dýchá. Jak se v ní ztrácím.
Byla sobota, šest ráno. Probudila jsem se a z chodby slyšela odemykání dveří. Jirka. Přijel rovnou z práce ke mně na víkend. Vyskočila jsem z postele. Ale ne s radostí. S leknutím. Že nemůžu ležet. Že bude mít zas blbé poznámky. Že nepochopí, v jakém jsem stavu. Že uvidí hrníčky od kávy a čaje na stole. Důkaz mého selhání. Důkaz mého nebytí....
Deníčkům jsem dala pauzu. Ne z rozhodnutí. Spíš mě pohltil jiný proud. Psaní. To, co mě vždycky zachrání. A tentokrát mě dovedlo až na konec. Dopsala jsem druhou knihu. Můžu být zničená. Ale pořád živá. A to není jen název. To je stav. Tělo je unavené, ale duše vibruje. Jsem na sebe hrdá. A říkám to nahlas, než se zase...
Dnes se mi stalo něco, co se v jazyce duše nazývá aha moment. Ten zvláštní okamžik, kdy se nečekaně rozsvítí světlo v temném koutě paměti. Není to jen poznání, je to návrat. Návrat k sobě, k zapomenuté pravdě, která tiše čekala, až ji budu schopna unést.