Pátek a já nechala depku vyhrát. Neudělala jsem vůbec nic. Chtěla jsem, bránila jsem se, ale nebyla jsem schopná téměř ničeho. Bylo mi tak zle, tak slabě, že i cesta na záchod byla výprava. Celý den jsem strávila v posteli – jako oběť, kterou něco uneslo. Zmohla jsem se jen na otočení z boku na záda. Mokrý polštář od slz...
Jsem zpátky. Egypt mě znovu objal sluncem, slaným větrem a tichem, které nevyčítá. Věřila jsem, že se tam znovu složím dohromady — jako puzzle, co se rozsypalo mezi dny. A ano, něco se poskládalo. Deprese ztratila ostrost. Ale nezmizela. Přijela se mnou zpět. Jako stín v kufru.
Zbývá devět hodin do odletu. Kufry jsou zavřené, děti mám zařízené, a přede mnou už jen ticho čekání. Sedím tu a říkám si — ještě jeden zápis. Ještě jednou to ze sebe dostat, než se zvednu ze země a nechám ji pod sebou zmizet.
Někdy dojdou slova. A když dojdou, nezbývá než mlčet. Mlčet tak hluboce, že i vlastní dech zní jako výčitka. Nechat duši, ať si šeptá po svém – jazykem, který nezná pravidla, ale zná každou prasklinu v mém nitru. Dnes jsem znovu potkala svůj stín. Nepřišel s výčitkou, ani s hněvem. Jen stál. Tichý, známý. Už se ho nebojím – známe...
Možná jsi nečetl/a ten zápis, kde jsem se jako mrtvola rozhodla žít. Tak ti to řeknu znovu. Ne jako frázi, ale jako fakt.
Nedávno jsem psala o výmluvách. O tom, jak jsem si svou bipolárku občas hýčkala jako omluvenku z vlastního života. Jak jsem se vyžrala na devadesát kilo, ne z hladu, ale z prázdnoty. A dnes… dnes je můj zlomový den. Ne ten, co se slibuje do kalendáře, ale ten, co se vynoří z hlubin, když už dál nejde jen přežívat.