Fíha… když jsem dnes otevřela deníček, skoro mě zamrazilo, kolik času už uplynulo od posledního zápisu. Ne že by se nic nedělo. Naopak — dělo se toho tolik, že jsem si od psaní musela dát pauzu. Potřebovala jsem být chvíli jen se sebou, s dětmi, s Jirkou. Potřebovala jsem dýchat jinak než přes slova.
Dnes jsem poprvé zažila zvláštní moment — ne to spontánní nutkání psát, ale myšlenku měla bych napsat deník. Překvapilo mě to. Vždycky jsem si myslela, že psaní deníčku ke mně přijde samo, bez zaváhání, jako přirozený výdech. A najednou povinnost. Jako by mě někdo jemně postrčil: "Tak už piš." Jenže psaní pro mě nikdy nebyla povinnost. Je to...
Dneska se ve mně všechno přelévá jako voda v rozbouřené sklenici. Emoce se mnou lomcují, i když je to spíš tichý smutek s občasnými záblesky něčeho, co neumím úplně pojmenovat. Chvíli sedím a mám pocit, že jsem neschopná, že se mi do ničeho nechce, že jsem zase uvízla v té známé mlze. A pak najednou přijde malý záblesk — třeba...
Další týden je za mnou a byl jiný. Konečně jiný než to nekonečné, otupující prázdno. Začala jsem terapii u psycholožky a měla jsem pocit, jako by mě někdo poprvé po dlouhé době vzal za ruku a ukázal mi cestu, kterou jsem sama neviděla. Otevřela mi druhou stranu mince. Uvědomila jsem si, že můj život vlastně nikdy nebyl klidný. Od dětství...
Dnes jsem si znovu vzpomněla na dobu, kdy jsem milovala být sama. Kdy Jirka odvezl děti na chatu a já měla celý dům jen pro sebe. Tehdy jsem uklízela s lehkostí, skoro s radostí, jako by každý setřený povrch byl malým návratem k sobě. Milovala jsem tu práci, kterou jsem dělala, milovala jsem ten pocit, že jsem sama se sebou a že mi to stačí....
Dnes jsem konečně dokázala pojmenovat tu otupělost, která mě už týdny obklopuje jako hustá mlha. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Kam zmizely ty prudké vlny euforie a pády do temnoty, na které jsem byla tak zvyklá. Nejprve jsem si říkala: Aha, tak tohle je ta remise. Ten klidný střed, kde se výkyvy utiší. Jenže proč se...
Týden se mi rozplynul v takové té známé, tupé nudě. V přemítání nad vlastním životem, které už ani nebolí, jen se vleče jako šedý stín za patami. U psycholožky to bylo zatím jen oťukávání, ale jedno uvědomění mě zasáhlo víc, než jsem čekala: po letech jsem v remisi. Ne nahoře, ne dole. Jen… někde uprostřed. Zlatá střední cesta, která by...
Dlouho jsem nic nenapsala. Možná jsem potřebovala klid, možná jen čas, aby se ve mně některé věci usadily. Posledně, když jsem dopsala zápis, jsem se donutila obléknout a vyrazit ven. A bylo to… osvobozující. Jeden malý krok, jedno malé vítězství, ale pro mě to byl návrat k sobě. Takový ten okamžik, kdy člověk cítí, že se znovu nadechuje.