Není to o tom, že by lidé byli hloupí. Jen se přestali ptát. Přestali se učit. Ne proto, že by neměli přístup, ale protože je pohodlnější zůstat v tom, co už znají. V tom, co nebolí.
Dnes cítím smutek, ale i vztek. Cítím, jak se ve mně mísí zklamání s odhodláním. A tak píšu. Píšu, protože slova jsou jediný prostor, kde mi nikdo nebere právo být. Píšu, protože už nechci být vyloučená z vlastního příběhu. Dnes vstupujete do prostoru, kde se mluví o vnitřním boji, ne o vnějších událostech.
Je neděle, těsně před půlnocí. Ten čas, kdy se víkend pomalu rozplývá do vzpomínek a já sedím s hlavou plnou pocitů. Tentokrát to nebyla samota, která by mi šeptala do ucha. Tentokrát jsem byla s někým. S Michalem.
Dnes se musím pochválit. A ne jen tak ledabyle. Opravdu, z celého srdce.
Jsem na dovolené :-)