Můj deníček

Volně dýchám, když nikdo nic nechce

Dnes je ticho. Ale ne klid. Ve mně už nebouří. A právě to je nejhorší. Ten podivný stav, kdy všechno utichne — ne proto, že je po bitvě, ale proto, že se něco vzdalo.

Naučila jsem se přežívat. Teď se učím žít

"Nebul. Prošla sis tím vším. Měla bys být teď silnější." "Jsem silná celý život."

Je sobota večer. Sedím doma a poslouchám ozvěny života z ulice – smích, hudbu, letní šum. U mě je klid. Ne ticho, spíš zvláštní druh samoty. Jsem obklopená svými puberťáky, kteří jsou fyzicky blízko, ale mentálně daleko ve svých světech plných digitálního neklidu. Jsou tu, a zároveň každý jinde. A já? Jsem v sobě.

Je mi čtyřicet. Jsem žena, která přežila věci, které se obvykle nevyprávějí — ale já jsem se rozhodla vyprávět. Ne proto, že je to snadné. Ale protože když to napíšu, tak to přestane být jen moje. Míň bolet. Víc radovat.

Nepsala jsem svůj první rukopis jako spisovatelka. Psala jsem ho jako žena, která přežila.