Týden se mi rozplynul v takové té známé, tupé nudě. V přemítání nad vlastním životem, které už ani nebolí, jen se vleče jako šedý stín za patami. U psycholožky to bylo zatím jen oťukávání, ale jedno uvědomění mě zasáhlo víc, než jsem čekala: po letech jsem v remisi. Ne nahoře, ne dole. Jen… někde uprostřed. Zlatá střední cesta, která by...
Dlouho jsem nic nenapsala. Možná jsem potřebovala klid, možná jen čas, aby se ve mně některé věci usadily. Posledně, když jsem dopsala zápis, jsem se donutila obléknout a vyrazit ven. A bylo to… osvobozující. Jeden malý krok, jedno malé vítězství, ale pro mě to byl návrat k sobě. Takový ten okamžik, kdy člověk cítí, že se znovu nadechuje.
Dnes jsem zapnula notebook s pocitem, že bych měla napsat další zápis. Půl hodiny jsem jen seděla, dívala se na blikající kurzor a měla pocit, že ve mně nic není. Jen prázdno, které se rozlévá do všech koutů dne. Nechuť cokoliv začít, cokoliv držet v rukou. Jen čekání na večer, až si vezmu prášek na spaní a nechám další den...
Po delší době jsem se znovu objednala k psycholožce. Ne proto, že by mě trápila bipolárka — ta teď sedí někde v koutě a jen občas zvedne obočí. Ale já mám pocit, že mě jednou semele vlastní prázdno. Takové to tiché, nenápadné, co se ti vplíží do bytu, sedne si na gauč a tváří se, že tam má nárok být....
Na chvíli, kdy vyjde ediční plán nakladatelství Arga, jsem se těšila jako malé dítě na dárky. Už v prosinci jsem na jejich web lezla skoro denně — jen tak, nenápadně, jako by se snad plán mohl objevit dřív, kdybych na něj dostatečně intenzivně myslela. Nakonec jsem sebrala odvahu a napsala jim. Kdy to bude? Kdy představí knihy na první polovinu...
Starý rok je konečně za mnou. Zavřela jsem za ním dveře tak tiše, jak jen to šlo, a přesto jsem cítila, jak se mi ulevilo. Nechci se k němu vracet — minulost stejně nepřepíšu, ani kdybych se na hlavu stavěla. A že tam bylo chyb. Tolik chyb, že by z nich šla postavit menší rozhledna. Ale bylo tam i dobré....
Sedím u notebooku s pleťovou maskou, kterou mi dcera dala k narozeninám. Brýle se mi pod ní mlží a svět kolem se rozmazává, jako by mi někdo na chvíli zamlžil i myšlenky. Přemítám, jestli je opravdu moudré dělit se veřejně o svůj život. Ale pak mi dojde, že ten krok už jsem dávno udělala — když jsem napsala první knihu...
Dnes mě zneklidňuje něco tak obyčejného, jako je nakupování. Připadám si, jako bych se chystala vstoupit do jámy lvové – mezi proudy lidí, kteří šílí z Vánoc, tlačí se v obchodním centru a honí se za posledními dárky. Vím, že mě tam čeká směsice vůní, světel a hudby, která má působit radostně, ale v mé hlavě se mísí i obavy....