Dnes to ve mně znovu prasklo. Jako kdyby se nade mnou zavřela klec a já zůstala uvězněná ve vlastním těle, bez spánku, bez klidu, jen s temnotou, která se mi lepí na paty. Nespavost mě už týdny obrušuje do matného stínu sebe sama a deprese se rozlévá všude, kam se podívám. Je to jako padat do černé díry, která nemá...
Další probdělá noc zamnou. Už ani nedokážu spočítat, kolikátá v řadě to je. Nespavost se mě drží jako stín, který se odmítá odlepit, a já cítím, jak mi pomalu rozleptává nervy i poslední zbytky energie. Tělo je unavené, hlava těžká a duše jakoby bez barvy.
Je hluboká noc a já zase nemůžu spát. Ležím v posteli, ale hlava běží dál — od starých vzpomínek až po budoucnost, která je tak vzdálená, že ji ani nevidím. Převracím se ze strany na stranu a čekám, kdy se mysl konečně unaví. Většinou se to stane až nad ránem, takže si dopřeju dvě hodiny spánku, než přijde čas budit...
Poslední dny jsou zvláštní. Ne špatné — spíš jiné. Najednou se mi přestaly slévat v jeden dlouhý, šedý pruh. Každý den má svůj vlastní tvar, vlastní malý odstín. Je to dobré znamení, cítím to. A přesto ve chvílích, kdy mám volno, sedím a nevím, co se sebou. Jako bych se teprve učila, co s prostorem, který není zaplněný povinnostmi nebo...
Fíha… když jsem dnes otevřela deníček, skoro mě zamrazilo, kolik času už uplynulo od posledního zápisu. Ne že by se nic nedělo. Naopak — dělo se toho tolik, že jsem si od psaní musela dát pauzu. Potřebovala jsem být chvíli jen se sebou, s dětmi, s Jirkou. Potřebovala jsem dýchat jinak než přes slova.
Dnes jsem poprvé zažila zvláštní moment — ne to spontánní nutkání psát, ale myšlenku měla bych napsat deník. Překvapilo mě to. Vždycky jsem si myslela, že psaní deníčku ke mně přijde samo, bez zaváhání, jako přirozený výdech. A najednou povinnost. Jako by mě někdo jemně postrčil: "Tak už piš." Jenže psaní pro mě nikdy nebyla povinnost. Je to...
Dneska se ve mně všechno přelévá jako voda v rozbouřené sklenici. Emoce se mnou lomcují, i když je to spíš tichý smutek s občasnými záblesky něčeho, co neumím úplně pojmenovat. Chvíli sedím a mám pocit, že jsem neschopná, že se mi do ničeho nechce, že jsem zase uvízla v té známé mlze. A pak najednou přijde malý záblesk — třeba...
Další týden je za mnou a byl jiný. Konečně jiný než to nekonečné, otupující prázdno. Začala jsem terapii u psycholožky a měla jsem pocit, jako by mě někdo poprvé po dlouhé době vzal za ruku a ukázal mi cestu, kterou jsem sama neviděla. Otevřela mi druhou stranu mince. Uvědomila jsem si, že můj život vlastně nikdy nebyl klidný. Od dětství...