Koukám na blikající kurzor. Přemlouvám se k první větě. Fáze necítění je pryč. Ta odporná prázdnota, co se nedá popsat – i když jsem se o to pokusila minule. Měla bych být vděčná. Ale s bipolárkou nikdy nejsem úplně venku. Dělá si, co chce. A teď se rozhodla, že mi nadělí další depku.
Včera se mě známý zeptal, jak jsem si užila sluníčkový víkend. A já teď přemýšlím… užila jsem si ho vůbec?
Vlogy jsou nejspíš pořád populární. Ale ten já nenatočím — na to jsem příliš velký introvert, i když s duší extroverta. Jenže jako správná spisovatelka jsem si řekla, že si takový vlog můžu napsat. Pro sebe. I pro vás, co zrovna čtete. Takže jdeme na to — můj psaný vlog právě začíná.
Snažila jsem se zase trochu víc žít. Ne nijak okázale. Jen tak… zkusit to. Procházka s Jirkou městem. Řekla jsem mu, co jsem psala v pátek do deníčku—že mi chybí životní elán. Že bych někam zašla, ale naše město je mrtvé. Kromě hokeje žádná akce. Aspoň ne tenhle víkend. On zas o své atletice. Jeho hlavní téma. A pak už...
Dneska jsem se zastavila. Ne kvůli bolesti zad, ne kvůli dětem, ne kvůli městu, kde chcípnul pes. Zastavila jsem se kvůli sobě. Kvůli tomu, co se ve mně hýbe, i když to není vidět.
Včera jsem si myslela, že to bude jiné. Ne klasická fáze. Ne ten známý oblouk bipolárky, co se dá načrtnout jako sinusoidu. Možná jsem to na chvíli i vyhrála. Nic extrémního. Jen ticho. Jen normálnost.
Dnes jsem se vrátila zpět. Pročetla pár starších deníčků, jako bych listovala vlastními sedimenty. Vrstvy času, otisky nálad, drobné záchvěvy, které tehdy vypadaly jako konec světa, a teď jsou jen jemné šrámy v papíru. Našla jsem trosky. Ale i sílu. Sílu, která se neprojevuje v gestech, ale v tom, že jsem vůbec psala. Dva a půl měsíce psaní, a už...
Konečně jsem se vyspala. Úleva, kterou nelze vysvětlit. Kdo to nezažil, nepochopí. Pracovala jsem dnem i nocí na Černém andělovi. Zaseknutá v hypermanii, ale snad vzniká něco dobrého. Jsem ráda, že můžu psát – i když mi za chvíli odejdou ruce i záda.