Nový začátek. Kolikátý už? Ale pokaždé s obohacením o novou zkušenost. Jsem tedy znovu na začátku. Je mi čtyřicet. Jsem žena, která přežila věci, o nichž se obvykle mlčí — a přesto jsem se rozhodla vyprávět. Ne proto, že je to snadné. Ale protože když to napíšu, začne to bolet míň. Někdy bolest dokonce zmizí úplně.
Slyšela jsem názory ostatních – že to nevyjde, že se jen znovu zklameme. Přesto jsem to potřebovala zkusit. Nedokázala jsem se spokojit s představou, že jsme to nechali být, aniž bychom dali šanci tomu, co nás kdysi spojilo. Samota, děti a ta poslední naděje nás s Jirkou přivedly zpět k sobě. Tolikrát jsem o tom psala. A teď píšu, že je konec....
Je nejvyšší čas. Dřív než se pustím do všeho ostatního, zapíšu si pár vět. Začaly mi noční nespavosti a převrácený spánek. V noci bdělá, znuděná, ráno prospím a odpoledne jsem nepoužitelná. Včera jsem to zkusila vyřešit tabletkou na spaní. Trvalo dvě hodiny, než zabrala, ale před desátou už jsem spala – na dlouhých dvanáct hodin. Účinky cítím ještě...
Nevím, co se to se mnou zase děje. Psala jsem o prokrastinaci, snažila se ji porazit, ale nedaří se mi. Umyla jsem pár skříněk v kuchyni a úplně mě to složilo. Ne fyzicky, ale psychicky.
Moje dny jsou teď klidné, skoro bez událostí. Spíš než klid je to ale prázdnota, která mě pomalu užírá. Utápím se v samotě a nechuti cokoliv dělat. Povinností kolem domácnosti mám spoustu, ale byt jako by chátral — nedokážu se přinutit udělat něco navíc. Mohla bych vyrazit ven, projít se, ale představa pohybu mezi lidmi mě vůbec neláká.
Vést si deník je po pravdě pěkná fuška. Na začátku jsem měla elán, každý den jsem zvládla něco zapsat, ale teď pravidelnost upadá. Dny se mi teď momentálně slévají do jednoho, bez ostrých hran, bez rozdílů.
Dneska jsem měla před sebou výzvu. Pro někoho běžná věc, pro mě nadlidský výkon: konzultace ve škole mých dětí. Termín jsem si vybrala tak, aby seděl, ale ráno se mi hlavou prohnalo milion výmluv, proč nejít. Milion důvodů, jak se omluvit.
Moje dny jsou teď o jediném: udržet se. Zachovat klid. Zvládnout aspoň to základní. A to se mi daří. Plním, co je třeba. Díky Jirkovi jsem o víkendu dokonce vyšla ven — procházky, které bych sama nezvládla.