Dlouho jsem nic nenapsala. Možná jsem potřebovala klid, možná jen čas, aby se ve mně některé věci usadily. Posledně, když jsem dopsala zápis, jsem se donutila obléknout a vyrazit ven. A bylo to… osvobozující. Jeden malý krok, jedno malé vítězství, ale pro mě to byl návrat k sobě. Takový ten okamžik, kdy člověk cítí, že se znovu nadechuje.
Dnes jsem zapnula notebook s pocitem, že bych měla napsat další zápis. Půl hodiny jsem jen seděla, dívala se na blikající kurzor a měla pocit, že ve mně nic není. Jen prázdno, které se rozlévá do všech koutů dne. Nechuť cokoliv začít, cokoliv držet v rukou. Jen čekání na večer, až si vezmu prášek na spaní a nechám další den...
Po delší době jsem se znovu objednala k psycholožce. Ne proto, že by mě trápila bipolárka — ta teď sedí někde v koutě a jen občas zvedne obočí. Ale já mám pocit, že mě jednou semele vlastní prázdno. Takové to tiché, nenápadné, co se ti vplíží do bytu, sedne si na gauč a tváří se, že tam má nárok být....
Na chvíli, kdy vyjde ediční plán nakladatelství Arga, jsem se těšila jako malé dítě na dárky. Už v prosinci jsem na jejich web lezla skoro denně — jen tak, nenápadně, jako by se snad plán mohl objevit dřív, kdybych na něj dostatečně intenzivně myslela. Nakonec jsem sebrala odvahu a napsala jim. Kdy to bude? Kdy představí knihy na první polovinu...
Starý rok je konečně za mnou. Zavřela jsem za ním dveře tak tiše, jak jen to šlo, a přesto jsem cítila, jak se mi ulevilo. Nechci se k němu vracet — minulost stejně nepřepíšu, ani kdybych se na hlavu stavěla. A že tam bylo chyb. Tolik chyb, že by z nich šla postavit menší rozhledna. Ale bylo tam i dobré....
Sedím u notebooku s pleťovou maskou, kterou mi dcera dala k narozeninám. Brýle se mi pod ní mlží a svět kolem se rozmazává, jako by mi někdo na chvíli zamlžil i myšlenky. Přemítám, jestli je opravdu moudré dělit se veřejně o svůj život. Ale pak mi dojde, že ten krok už jsem dávno udělala — když jsem napsala první knihu...
Dnes mě zneklidňuje něco tak obyčejného, jako je nakupování. Připadám si, jako bych se chystala vstoupit do jámy lvové – mezi proudy lidí, kteří šílí z Vánoc, tlačí se v obchodním centru a honí se za posledními dárky. Vím, že mě tam čeká směsice vůní, světel a hudby, která má působit radostně, ale v mé hlavě se mísí i obavy....
Dnes jsem se přistihla, jak přemýšlím nad samotným smyslem mého deníku. Je to jen tichý rozhovor se sebou, nebo má mnohem větší sílu, když je otevřen světu?