Stý desátý zápis do deníčku

19.11.2026

Mezi stěnami

Je to už nějaká doba, co jsem o sobě nedala vědět. Asi ani nebylo moc o čem psát, nebo jsem možná jen neměla chuť skládat svoje myšlenky do vět. Naposledy jsem si zoufala nad tím, jaké to je žít bez zubů. Jenže to jsem ještě netušila, jaké to bude, až je zase budu mít.

Provizorní zuby už jsou na světě a já můžu s klidným svědomím říct, že soužití s nimi je každodenní disciplína. Naučit se jíst s kusem plastu v hubě totiž není jen tak. Bláhově jsem si představovala, že jakmile dostanu nové zuby, všechno se vrátí do normálu. Sednu si k jídlu a budu zase normálně kousat, jíst, pochutnávat si a neřešit každé sousto jako nějakou zkoušku odvahy. No, tak takhle jednoduché to opravdu není.

A aby toho nebylo málo, mám ještě jeden problém. Připadám si s těmi zuby snad ošklivější než bez nich. Vím, že je to hlavně otázka zvyku a že si na nový obličej musím nejspíš teprve zvyknout. Zuby jsou krásné, vypadají dobře a určitě jsou funkční, jenže já se s nimi zatím nějak nedokážu sžít. Když se na sebe podívám, pořád vidím něco cizího. Ale mám je teprve týden, takže asi nemůžu čekat, že se ze dne na den všechno srovná. Jen bych si přála, aby to celé bylo o něco jednodušší.

Jenže když se nad tím zamyslím, zuby vlastně nejsou to, co mě trápí nejvíc. Mnohem víc mě děsí, že jsem se zase začala zavírat před světem. Můj svět se momentálně skládá ze mě, několika stěn našeho bytu, dětí a občasné návštěvy Jirky. A tím to víceméně končí. Venku se mezitím normálně žije, lidé někam chodí, něco podnikají a já si tady spokojeně, nebo možná spíš nespokojeně, sedím ve svém malém bezpečném světě.

Vím, že bych s tím měla něco dělat. Jenže co vlastně? Jít se sama projít mezi paneláky? Jen tak bez cíle, bez důvodu, prostě vystrčit nos z bytu a chvíli se procházet? Možná by to vůbec nebyl špatný začátek. Nemusím hned dobývat svět, stačilo by občas dobýt chodník před domem. Jenže i to mi někdy připadá jako úkol hodný horolezce.

Nejhorší je, že nejsem schopná někdy ani zajít do obyčejného obchodu. Připadám si úplně vyčerpaná, bez energie a bez chuti cokoli podnikat. A pak jsem na sebe naštvaná, protože přece vím, že se nikam neposunu, když budu pořád sedět doma. Sama sobě jsem tak trochu vězením i dozorcem zároveň. Vím, že dveře jsou odemčené, ale stejně za nimi zůstávám.

A samozřejmě se zase ozývá moje oblíbená disciplína – všechno si vyčítat. Že jsem taková, že nic nedělám, že se nedokážu přinutit, že si za to vlastně můžu sama. Jenže možná to není tak jednoduché, jak si namlouvám. Někdy člověk ví, co by měl udělat, ale mezi tím vědět a skutečně to udělat je zatraceně dlouhá cesta.

Takže uvědomění by tu bylo. Vím, že se nechci pořád schovávat doma, vím, že bych měla začít pomalu něco měnit a že čekat, až se mi jednoho krásného rána bude chtít, asi nemá cenu.

Teď už to jen uvést do praxe. A to bude, jak se znám, teprve ta skutečná výzva.

Share