Stý čtvrtý zápis do deníčku

Alkoholičkou

Je neděle nad ránem a já tu sedím ve své malé osobní "after party". Ve sluchátkách mi hraje hudba, která mě drží vzhůru, a já jsem pořád mírně opilá po sobotním – vlastně už dnešním – Beerfestu. Spát se mi nechce, písmenka se mi na klávesnici trochu pletou, ale stejně mám potřebu něco napsat. Možná právě proto, že tenhle pocit je po dlouhé době jiný.

Nikdy jsem netíhla k alkoholu. Od určitého věku se mu spíš vyhýbám, a když už si dám, tak jen párkrát do roka na nějaké akci. Ani tehdy ale nemám ráda ten opilecký stav – to rozostření, ztrátu kontroly, tu zvláštní těžkost v hlavě. Jenže dnes to bylo jiné. A právě proto o tom chci psát.

Dnes jsem měla po dlouhé době skvělý pocit. Takový, který mě překvapil svou intenzitou. Po prvním pivu ze mě spadl vnitřní třes, který mívám mezi cizími lidmi. Po druhém jsem dokázala vykouzlit nenucený úsměv, který nebyl hraný ani vynucený. Po třetím jsem se zapojila do konverzace, aniž bych musela přemýšlet nad každým slovem. Po čtvrtém jsem se smála z plných plic – tak opravdově, spontánně, bez kontroly. A pak už jsem přestala počítat. Ale o to nejde.

V jednu chvíli jsem se zastavila a zamyslela nad sebou. Jak snadno bych se mohla stát alkoholičkou, kdybych se upnula na tenhle pocit lehkosti, uvolnění, odvahy. Nejhorší je, že mě ta myšlenka vůbec napadla – že jsem si uvědomila, jak moc by mi alkohol některé věci v životě "usnadnil". Jak rychle by dokázal umlčet moje zábrany, moje napětí, moje přemýšlení nad každým detailem.

Vím, že bych na své léky neměla pít. Vím, že to není cesta. Ale zároveň jsem dnes po dlouhé době cítila, jako bych se konečně mohla nadechnout. Jako by se ve mně něco uvolnilo a já se na chvíli stala verzí sebe, která není sevřená, nervózní nebo přemýšlivá až do vyčerpání. A ten pocit se mi líbil. Možná až moc.

Teď si ho upřímně užívám, i když vím, že je to jen chvilkové. Závislostí jsem si už v životě prošla, a tak doufám, že mě nic podobného už nečeká. Hlavně vím, že svoboda není v alkoholu, ale v tom, že si dovolíme být sami sebou. Myslím, že až si tenhle zápis přečtu za střízliva, budu se sama nad sebou usmívat – možná i trochu kroutit hlavou.

Ale i tak jsem ráda, že jsem to napsala. Tenhle moment byl skutečný. A já ho chci mít zachycený.