Nedávno jsem psala o výmluvách. O tom, jak jsem si svou bipolárku občas hýčkala jako omluvenku z vlastního života. Jak jsem se vyžrala na devadesát kilo, ne z hladu, ale z prázdnoty. A dnes… dnes je můj zlomový den. Ne ten, co se slibuje do kalendáře, ale ten, co se vynoří z hlubin, když už dál nejde jen přežívat.
Ticho. Rozléhá se po bytě jako ozvěna minulosti, co se nikdy úplně nevytratila. Sedím u počítače. Píšu další kapitolu své druhé knihy: "Můžu být zničená. Ale pořád živá!" A znovu se nořím do temnoty, kterou jsem si myslela, že už znám. Jenže temnota je jako moře — nikdy nemá jen jednu hloubku. Má nové tváře. Nové stíny. Nové rány.
Miniserie o mé bipolárce - druhý díl
Dnes jsem se ponořila do své práce. Ne do té, která se jen tváří jako psaní příběhů. Ale do té, která vzdělává. Otevírá. Proměňuje. Tři malé certifikáty dnes přistály do mého života jako drobné medaile na duši. A jeden větší kurz — ten, který mě denně učí psát srdcem — snad dokončím už pozítří. Mám ze sebe radost. A...
Je za mnou víkend, který měl být jen prodloužený. Ale stal se prodloužením něčeho mnohem hlubšího.
Dnes odjeli děti k babičce. Ticho. Klid. Paráda. Byt drží tvar, večer ho ještě lehce profackuju, jen tak