Můj deníček

Pořádek doma. Pořádek v hlavě.

Dnes se mi nechce vstát. Nechce se mi jít. Nechce se mi být. A přesto tu sedím. Dýchám. Píšu. Ne proto, že bych chtěla. Ale protože to je jediné, co ještě zůstalo.

Je neděle večer. Víkend se rozplynul jako mlha, která se ráno tváří nevinně, ale večer zanechá chlad.

Je noc. V hlavě mám tolik témat, ale zároveň prázdno. Nic, co bych chtěla rozebírat – a přesto tolik, co ve mně křičí. Moje první kniha je před vydáním. Už teď tvoří chaos v rodině. Ale nechme to spát. Protože ona netvoří jen chaos. Ona tvoří světlo.

Říkají mi, že jsem rozmazlený spratek

Už zase návrat. Ale tentokrát to není pobláznění, ani náhodná slabost. Je to jediná a skutečná realita. Realita, která se rodila sedmnáct let. V lásce, v hádkách, ve stínech i ve světle. Sedmnáct let s jedním mužem. Sedmnáct let, které nebyly pohádkou – ale byly naším příběhem. Příběhem pokusů o dokonalost, milování, rozchodů… a nakonec rozvodu.

Není to o tom, že by lidé byli hloupí. Jen se přestali ptát. Přestali se učit. Ne proto, že by neměli přístup, ale protože je pohodlnější zůstat v tom, co už znají. V tom, co nebolí.

Dnes cítím smutek, ale i vztek. Cítím, jak se ve mně mísí zklamání s odhodláním. A tak píšu. Píšu, protože slova jsou jediný prostor, kde mi nikdo nebere právo být. Píšu, protože už nechci být vyloučená z vlastního příběhu. Dnes vstupujete do prostoru, kde se mluví o vnitřním boji, ne o vnějších událostech.