Markéta Sikorová

Přeměnila jsem bolest v literaturu

Jmenuji se Markéta Sikorová. Narodila jsem se v roce 1985 do ticha, které neodpovídalo. Moje dětství bylo systémově řízené, ale lidsky zanedbané. Nechtěla jsem jen přežít — chtěla jsem pochopit, proč přežívání bolí víc než zranění. Psaní se pro mě stalo cestou. K sebevyjádření. K uzdravení. K odporu. Moje kniha Můžu být zničená. Ale ne poražená! je moje první literární odvaha.

Myslela jsem, že tím skončím. Ale právě tím jsem začala. Psaní se proměnilo. Už není jen výpovědí. Je cestou, která pokračuje. Pracuji na dalších rukopisech a každý z nich nese jiný otisk, jinou otázku, jiný způsob, jak neztratit hlas.

Dlouho jsem hledala způsob, jak přežít. Psaní se pro mě stalo cestou k sobě. Nepíšu, abych žila. Píšu, protože jsem přežila.

A dnes už nejsem jen autorkou vlastního příběhu. S otevřeností a respektem nabízím prostor i vám: Pokud v sobě nosíte příběh, který touží být slyšen, ráda ho s vámi napíšu. Citlivě, anonymně, s důvěrou.

Někdy v sobě nosíme příběh, který dlouho mlčel. Až teď je čas, aby zazněl. Pomohu vám najít slova, která vás nebudou bolet, ale osvobodí.

Má cesta k psaní

Nepsala jsem svůj první rukopis jako spisovatelka. Psala jsem ho jako žena, která přežila.

Dlouho jsem si myslela, že stačí mlčet. Že když nedám bolest do slov, přestane mít tvar. Ale ona začala růst ve stínech, proměňovala se v tělesný otisk, v sevření, v noci, které neodcházely. A tak jednoho dne, nevím přesně kdy, jsem si sedla. Bez plánu. Bez ambice. Jen s potřebou napsat větu, která mě přestane bolet. Nepovedlo se. Ale napsala jsem další. A pak další. Vznikl rukopis, který neměl mít tvar knihy, jen měl být mostem mezi mnou a světem, do kterého jsem se nechtěla vracet beze slov.

Kniha "Můžu být zničená. Ale ne poražená!" nevznikla jako projekt, ale jako záchrana. Jako zápis přežitého, které se nedá shrnout do diagnózy ani do příběhu. Je to text o tom, co trauma udělá s hlasem, s jazykem, s tělem, když se dlouho nenajde nikdo, kdo by naslouchal.

 Je to zápis ženy, která už nechtěla jen přežívat. A která zjistila, že psaní je jediný způsob, jak se neztratit sama sobě. Nevznikala lehce. Psala jsem ji ve chvílích, kdy se psát nedalo. A právě proto působí tak, jak má — ne jako literatura, ale jako život. Obnažený, tichý, pravdivý.

Proč by ji někdo měl číst? Možná proto, že bolest se nás všech dotýká různě, ale její jazyk je překvapivě podobný. Možná proto, že někdo potřebuje vědět, že není sám ve vzpomínkách, které zabolí i po letech. Možná proto, že i vy jste někdy řekli: "Přežil/a jsem. Ale chci být slyšen/a." Tahle kniha neposkytuje návody. Nenabízí řešení. Nabízí prostor. Pro zastavení. Pro dýchání. Pro uznání toho, co bolelo, a už nemusí být schované.

Mé psaní už není jen záznamem bolesti. Proměnilo se v prostor, kde se dá dýchat. V tichu mezi řádky vznikají nové rukopisy. Každý z nich hledá jiný tvar, jiný jazyk, jinou odvahu.

Denní zápisky života, který není jen minulostí

Na tomto mém webu v sekci "Můj deníček" najdete zápis. Někdy bude o mně. Někdy o chvíli, která přišla nečekaně. Někdy o vzpomínce, která se ozvala z ticha. Jde o přítomnost, která se stává textem. O hlas, který už nechce být sešněrován formátem ani očekáváním. 

Nepíšu jen pro čtenáře. Píšu pro ty, kdo cítí. Kdo přežili. Kdo hledají. Tahle kniha je hlasem, který dlouho mlčel. A teď se rozhodl mluvit.