Třináctý zápis do deníčku

Čekám na odpověď

Dnes cítím smutek, ale i vztek. Cítím, jak se ve mně mísí zklamání s odhodláním. A tak píšu. Píšu, protože slova jsou jediný prostor, kde mi nikdo nebere právo být. Píšu, protože už nechci být vyloučená z vlastního příběhu. Dnes vstupujete do prostoru, kde se mluví o vnitřním boji, ne o vnějších událostech. 

Moje kniha není výkřik do tmy. Je to světlo, které si sama zapaluju. Je to návrat k sobě. A pokud její slova rozvířila prach, který měl zůstat ležet — pak dobře. Protože já už nechci žít v prachu. Chci dýchat.

Od chvíle, kdy jsem začala psát můj příběh minulosti, se kolem mě začaly dít zvláštní věci. Jako by se pravda, kterou jsem roky držela pod kůží, začala šířit jako ozvěna. Jako by se minulost, tak pečlivě pohřbená, začala sama rozkrývat a sní i lidé spojení.

Bolí mě ticho. Bolí mě, že ona mlží. Bolí mě, že on neodpovídá. možná oba zpracovávají situaci. A já tu sedím s otázkou, která mi hoří v hrudi: Proč mi nikdo nic neřekl? Proč mám čekat na odpovědi? Proč oni vědí a já ne? Bolest se rozlila do nás všech. Copak už nejsme spolu?

Vím, že dnešní zápis možná nebude dávat smysl každému, ale je to přesně to, kde se teď nacházím. Nepíšu odpovědi — píšu z prostoru, kde žádné zatím nejsou. A i když nevím, co se děje, vím, že to cítím. A to stačí. 

Možná stále čekám na odpověď. Ale už nečekám se sklopenou hlavou. Píšu, protože tím tvořím prostor, kde se bolest mění v sílu. A i když nevím, co přijde dál, vím, že už nejsem jen tichým svědkem. Jsem hlasem. Jsem světlem.