Třicátý zápis do deníčku

Mrtvola opravdu ožila

Možná jsi nečetl/a ten zápis, kde jsem se jako mrtvola rozhodla žít. Tak ti to řeknu znovu. Ne jako frázi, ale jako fakt.

Dlouho jsem byla jen stínem. Žila jsem v noci, protože den byl příliš hlasitý. Bipolárka mi sloužila jako omluvenka z vlastního života. Agorafobie mě držela doma, ve "bezpečí", které bylo spíš klecí. I krátká cesta ven byla jako projít minovým polem. Srdce mi bušilo, ruce se potily, oči hledaly únikovou cestu. A tak jsem se pomalu proměnila v chodící mrtvolu — neviditelnou, ale stále dýchající.

Ale pak přišel zlom. Ne ten, co si napíšeš do kalendáře. Ten, co se vynoří z hlubin, když už dál nejde jen přežívat. Sedla jsem si na lavičku. Pak jsem obešla dům. Pak jsem šla nakoupit. Sama. A nakonec jsem napsala plán. Manifest. Rámec života, který nebude jen o přežívání mezi kávou, povinnostmi a psaním do brzkých ranních hodin.

Ten papír nebyl jen seznamem úkolů. Byla to smlouva. Se mnou. S tím, kdo jsem se rozhodla být.

Od pondělka žiju podle něj. Ne jako experiment. Jako nový režim. Jako důkaz, že to jde.

Ráno vstávám. Sama. Bez výmluv. Bez odkládání. Jen s tím tichým hlasem v hlavě, který mi připomíná, proč jsem začala. Udělám si lehkou snídani. Ne z povinnosti, ale jako gesto péče.

Projdu se s dětmi do školy. I když se třesu. Ale jdu. Každý krok je vítězství. Každý nádech venku je důkaz, že svět mě nepožral. Že ho zvládnu.

Pracuju. Ne jako robot, ale jako člověk, který má co nabídnout.

Doma je uklizeno. Ne sterilně, ale s péčí. Jako bych tím říkala: "Tady žiju. Tady jsem doma. Tady jsem já."

Cvičím, za doprovodu Jirky — běhám na stadioně a posiluju na workoutu. Ne kvůli kilům. Kvůli síle. Kvůli tomu, abych cítila, že moje tělo je živé. Že není jen schránka pro bolest, ale nástroj pro život.

A večerka? Dodržuji. Jednoduše — večer padám na hubu. Jako akt úcty. K sobě. K tomu, co buduju. K tomu, co jsem si slíbila.

Dnes to ovšem začínám cítit. Bipolárka se o mě pokouší. Pokouší se mě zničit. Snaží se mě položit do postele. Cítím to. Cítím to napětí, ten tlak, tu mlhu, která se plíží pod kůži. Ještě to není pád. Ještě to není úplné zhroucení. Ale už se to blíží.

A já vím, že tenhle boj nevyhraju. Protože s ní se nedá bojovat. Dá se jen počkat. Dá se jen vydržet. Dá se jen připomenout si, že to odezní. Že to není konec. Že je to jen propad. A že po propadu přijde výsluní. Mít na vědomí, že už jí nesmím přijmout jako omluvenku.

Dnes jsem jí utekla. Dnes jsem se jí vysmekla. Dnes jsem si řekla: "Ještě ne. Ještě ne dnes." A i když vím, že zítra možná prohraju, že se zase stanu mrtvolou, která jen leží a dýchá, nevzdávám to.

Protože už vím, že je to dočasné. Že to není moje nová identita. Že je to jen fáze. A že se z ní zase vrátím. Zase vstanu. Zase budu mrtvolou, co ožila. A kdo ví — možná jednou už nebudu mrtvolou vůbec.

Tenhle zápis není jen text. Je to kotva. Je to rám. Je to důkaz, že to jde. A že to má smysl. I když se třesu. I když se bojím. I když se propadám.

Mrtvola opravdu ožila. A i když se občas znovu rozpadne, už ví, že se umí složit zpátky.