Třicátý třetí zápis do deníčku

Černý pasažér

Zbývá devět hodin do odletu. Kufry jsou zavřené, děti mám zařízené, a přede mnou už jen ticho čekání. Sedím tu a říkám si — ještě jeden zápis. Ještě jednou to ze sebe dostat, než se zvednu ze země a nechám ji pod sebou zmizet.

Cítím se nervózně. Jsem podrážděná, jako kdyby mi někdo neustále škrábal pod kůží. Deprese se mě drží jako stín, co se mi omotal kolem kotníků a odmítá se pustit. Snažím se jí vzdorovat. Nutím se těšit. Opakuju si v hlavě, co mě čeká — drobnosti, které by mě měly zahřát. Laté na letišti, ten krátký moment, kdy se letadlo odlepí od země a celý svět se najednou zmenší. Hurghádské letiště, facka horkého vzduchu, palmy, co se tyčí jako strážci jiného světa. Welcome drink, tyrkysové moře, slunce, co pálí i léčí. Připomínám si každý detail, jako bych si jimi chtěla vyplnit prázdná místa uvnitř sebe. Aby mě nepohltila.

Bojím se jít spát. Bojím se, že mě to dostane. Že se už nezvednu. Měla bych si lehnout, zavřít oči, ale vím, že to nepůjde. Raději se pokusím usnout až v letadle. Pokud vůbec.

Dneska mě ta mrcha dostala. Ani obyčejný nákup jsem nezvládla. V Tescu mi slzy stály na krajíčku, a já měla chuť prostě zmizet. Rozpustit se mezi regály, stát se neviditelnou. A teď tu sedím, píšu páté přes deváté, snažím se dát chaosu tvar. Myšlenky jsou černé, těžké, a já je zoufale přebarvuju. Představuju si potápění v Rudém moři, ten podmořský svět, který miluju. Snažím se těšit. Ale ten pravý pocit pořád nepřichází. Jako by se někde zasekl.

Emočně jsem na dně. Ale zároveň odhodlaná. Udělám všechno proto, abych se zvedla. Abych si to užila. Jirka je mi oporou. Zná mě. Zná tenhle stav. A i teď, když je ticho těžké, dokáže vytáhnout nějakou trefnou blbost, která mě rozesměje. A já se směju. Aspoň na chvíli. A někdy i ta chvíle stačí.

Tentokrát si neberu sebou jen tělo. Tentokrát letí i moje duše. Tu hnusnou depku chci nechat doma. Zavřenou někde ve skříni. Kéž by to bylo tak jednoduché. Vím, že poletí se mnou. Jako černý pasažér, co se schovává mezi zavazadly. Ale třeba ji zastaví bezpečnostní kontrola. Třeba bude klid. Třeba se na chvíli ztratí.

Deníčky teď týden nebudou. Pokud to půjde, hodím něco na Facebook. Ale hlavně — budu se dávat dohromady. Pomalu. Po kouskách. Jako když se člověk znovu učí dýchat. Ne rychle. Ne silou. Ale jemně. S respektem k sobě.

Egypt. Můj nádech. Moje zbraň. Tentokrát mířím přesně. A doufám, že trefím.