Třicátý šestý zápis do deníčku

Alarm bezmoci  

Dnes nechci zase psát o depresi. I když jsem v háji. Dnes píšu o následcích. O těch, co mě provázejí nejčastěji právě ve chvílích, kdy jsem na dně. Protože mě extrémně trápí pocit bezmoci. Ne ten, kdy mě pohlcuje temnota. Ale ten, kdy nemůžu zasáhnout. A mozek automaticky spouští alarm.

Vím, že už se mi podařilo pomoci několika obětem stejných činů, jaké jsem přežila já. Napsala jsem svou první knihu — z bolesti, která mě provázela. A následky mě provázejí celý život. Věřím, že až v brzké době vyjde, může pomoci dalším. Že snad i v mých zápisech někdo najde to, co potřebuje slyšet.

Ale přesto se cítím tak bezmocně. Stačí mi slyšet pláč dítěte. A nevím — vzteká se? Natlouklo si koleno? Můj mozek na to okamžitě reaguje: je v ohrožení. Je další obětí. Potřebuje pomoc. A já jen slyším křik. Nevím odkud jde. Nevím co dělat.

V myšlenkách se mi přehrávají nejhorší scénáře. Jak je křičícímu dítěti ubližováno. A já nemůžu zasáhnout. Je to šílené, vím. Ale je to následek. Následek toho, že mi bylo ublíženo. Že jsem byla obětí. Že mi nikdo nepomohl.

Tohle není slabost. Je to hypervigilance — mozek přepíná na alarmový režim, i když není jasné nebezpečí. Je to bezmoc, která nevychází z nedostatku síly, ale z přebytku bolesti. A právě tímhle zápisem chci ukázat, že trauma nezmizí s časem. Nedá se "prostě zapomenout". Nedá se přeběhnout. Ale dá se pojmenovat. A tím možná trochu zmenšit.

Dnes se mi to stalo zase. Ležela jsem v posteli se svou depkou, a najednou slyším křik. Někde zvenku, možná od sousedů Nevím odkud se line. Napínám uši, tečou mi slzy, a v hlavě mi běží scénáře, obrazy, bolest. Do toho rychlé plány, co udělat, abych to řvoucí dítě zachránila. Než mi všechno tohle projde hlavou, než se rozhodnu třeba jen zařvat do prázdna — je po všem.

A pak začnu přemýšlet o tom, že jsem blázen. Možná jsem. V tomhle mi nepomohla ani psycholožka. Nikdo. Je to ve mně silně zakořeněno. Je to následek toho, co jsem prožila. Možná posttraumatická reakce... nevím. Ale pro mě je to prostě má realita, má nejhorší bezmoc.

Jedno vím jistě: budu psát dál. Protože mlčet už neumím. A pokud moje slova pomohou, pak má bezmoc nebude zbytečná. Pak bude mít smysl i to, co bolí.