Třicátý sedmý zápis do deníčku

Mezi nudou a úlevou 

Neděli jsem nikdy neměla ráda. Ani nevím proč. Možná proto, že se tváří jako víkend, ale voní po povinnostech. V dětství školní taška čekala za rohem, v dospělosti pracovní kalendář, a v mateřství… všechno najednou. Bez pauzy. Bez omluvy.

Dnes nevím, jestli jsem znuděná, nebo jen vyčerpaná. Nechuť ke všemu se rozlila jako mlha, co neví, kam patří. Je to ještě deprese? Nebo už jen ticho po ní?

Možná mě konečně opouští. Možná je to jen nuda s hromadou úkolů. Ale i to je pokrok. Cítit něco jiného než smutek a beznaděj. I kdyby to bylo jen prázdno.

Dnešek je jako vybledlý akvarel— barvy se roztekly, kontury zmizely, ale někde pod tím vším je možná nový nádech. Ještě ne jasný, ještě ne silný. Ale jiný.

Dnes nemám víc co říct. A někdy je to v pořádku. Někdy je to dokonce dobré znamení. Uvidíme zítra.