Třicátý první zápis do deníčku

Jsme plní paradoxů

Někdy dojdou slova. A když dojdou, nezbývá než mlčet. Mlčet tak hluboce, že i vlastní dech zní jako výčitka. Nechat duši, ať si šeptá po svém – jazykem, který nezná pravidla, ale zná každou prasklinu v mém nitru. Dnes jsem znovu potkala svůj stín. Nepřišel s výčitkou, ani s hněvem. Jen stál. Tichý, známý. Už se ho nebojím – známe se příliš dlouho. Ale přesto mě umí zaskočit. Přijde bez pozvání, bez omluvy. Jako déšť, který začne padat právě ve chvíli, kdy si člověk konečně sedne na lavičku a zavře oči.

Depresivní fáze. Tiché zhasnutí světel. Ne dramatické, ne hlučné. Jen jedno po druhém. Jako když se dům pomalu ponoří do tmy a vy víte, že jste v něm sami. A přesto slyšíte kroky. Práce s nakladatelstvím se rozjíždí, vztah s Jirkou se konečně daří, děti se vrací do škol – všechno by mělo být v pohybu. A přesto se něco ve mně zpomalilo. Nezastavilo. Jen zpomalilo. Jako když se rozběhneš a najednou ti někdo podrazí nohy. Neviditelně. Precizně. Bez výčitek. Ale tentokrát už vím, že se zvednu. Možná ne hned. Možná ne zítra. Ale zvednu se.

Je zvláštní, jak přesně ví, kdy přijít. Jako by měla mapu mého života, označenou červenými tečkami: "Tady je zranitelná. Tady ji to bude bolet nejvíc." Přijde, když jsem otevřená. Když věřím. Když se nadechuju k novému začátku. A pak mě srazí na kolena, která už jsou tak křehká, že se bojím, že se rozpadnu na prach. Ale i ten prach má paměť. Pamatuje si, že jsem už jednou vstala. A že to zvládnu znovu. Protože už jsem si slíbila, že to nevzdám. A sliby sobě se neporušují.

Jsme plní paradoxů. Smějeme se, když jsme zoufalí. Pláčeme, když jsme šťastní. Toužíme po klidu, ale když přijde, nevíme, co s ním. Milujeme lidi, kteří nás ničí, a bojíme se těch, kteří nás chtějí uzdravit. Jsme složití. A přesto tak prostí. Ne každý touží být viděn – někdy stačí být tiše držen v prostoru, kde nás nikdo nesoudí. Jako když se člověk schová pod vodu, ne aby zmizel, ale aby na chvíli nebyl rušen. Potřebujeme vědět, že i když mlčíme, někde tam venku existuje místo, kde je naše ticho přijato jako plnohodnotná řeč.

A právě proto píšu. Protože i když jsme plní paradoxů, moje slova nejsou rozpor – jsou důkaz. Důkaz, že jsem tu. Že dýchám. Že bojuju. I když se nehýbu, dýchám. I když se bojím, nezmizela jsem. Dnes nebudu hledat odpovědi. Dnes jen zapisuju, že jsem tu. Že i když je vzduch těžký, pořád ho vdechuju. A že to – aspoň na chvíli – stačí. A že zítra možná znovu udělám krok. Třeba malý. Ale svůj.