Třicátý pátý zápis do deníčku

V pátek ta svině vyhrála

Pátek a já nechala depku vyhrát. Neudělala jsem vůbec nic. Chtěla jsem, bránila jsem se, ale nebyla jsem schopná téměř ničeho. Bylo mi tak zle, tak slabě, že i cesta na záchod byla výprava. Celý den jsem strávila v posteli – jako oběť, kterou něco uneslo. Zmohla jsem se jen na otočení z boku na záda. Mokrý polštář od slz jsem převracela jako důkaz, že ještě existuju.

Ticho v pokoji bylo těžké. Závěsy se nehýbaly. Vzduch stál. Jen občasné šustnutí prostěradla, když jsem se pokusila změnit polohu, připomnělo, že čas běží. Ale ne pro mě.

Chvilkami se mi povedlo odvrátit pozornost k psaní. Začala jsem myslet na to, co mě baví. Dokonce se objevil nový námět na knihu. Jako mihnutí světla pod vodou. Ale pak přišla ta černá našeptávačka: "Je to blbost. Nezvládneš to. Jsi k ničemu. Jsem silnější než ty." Ani dovolená nezabrala. Tak na co se snažit?

Večer přijel Jirka. Pomohl mi vstát. Objednal pizzu, koukali jsme na film, ale děj mi unikl. Jedla jsem bez chuti. Ale na chvíli jsem se vytrhla z toho všeho. I když jsme skoro nemluvili – on unavený z práce, já vyčerpaná tou sviní – nebyla jsem na ni sama. Držel mě za ruku při usínání.

Jeho dlaň byla teplá. Nepotřebovala jsem slova. Jen ten dotek. Jako kotva, která mě držela u břehu, i když jsem měla chuť se nechat odnést.

Dnes ráno dopisuji páteční deník. Je mi pořád na nic. Střádají se povinnosti, které odkládám. Nevím, co přinese dnešní den. Jestli už to skončí, nebo skončím já.

Kdo to nezažil, asi nepochopí. Ale vypsat se z toho tady… je pořád strategie, co pomáhá. Aspoň na tuto chvíli.