Třicátý osmý zápis do deníčku

Dozvuky

Po dlouhých týdnech už nevládne. Ale její stín se ještě drží v rozích. Ne jako bolest. Spíš jako ozvěna, co se občas vrací.

Tělo je unavené z bdělosti bezmoci. Duše z opatrnosti. Každý den je jako nádech, který se bojím dokončit. Ale přesto pořád dýchám.

Nejsem už na dně. Ale nejsem ani celá. Dozvuky deprese nejsou propad. Jsou to dny bez ostrých hran. Bez radosti. Bez smutku. Jen vyčerpanost, co nemá jméno.

Dnes neplánuji. Dnes jen čekám. Na to, co přijde. Jaká emoce se projeví. Klid? Nebo příliv manické fáze? A v jaké intenzitě?

Poznám, kdy depka odchází. Ale nikdy nevím, co přijde místo ní. A hlavně kdy.

Dnešní den byl autopilotem. Ráno nutný budík. Příprava svačin do školy. Rychlé "ahoj", už zas nestíháte. A pak kafe. Klid s Jirkou v kuchyni. Téměř beze slov. Jen pohled. Že on ví. A je v tom se mnou.

Pohled do denního plánu. Seznam úkolů. Rutina, kterou jsem si kdysi naplánovala. Něco ve mně mi řeklo: "Už je čas. Aspoň něco. Zkus to." Odškrtni si maličkost.

Tak fajn. Ranní skincare — zvládnu to. Dodržení jídelníčku — odškrtnuto. Základní povinnosti — zvládnu to. A tenhle deník? Ne jako úkol. Spíš jako důkaz, že jsem tu. Že dnes jsem se rozhodla být přítomná.

I když nevím, co přijde, vím, že jsem dnes nezmizela. Neztratila se v autopilotu, ani v předtuše další vlny. Byla jsem tu. A to je víc, než se zdá.