Třicátý druhý zápis do deníčku

Jedním lusknutím prstu může být vše úplně jinak

Vstala jsem kolem šesté. Nervozita se mi pomalu přelévá do agrese. Jsem protivná na každou maličkost. Deprese není dramatická, ale je tu. Tichá. Těžká. Zpomalená. Jsem bez energie, unavená, těžko usínám. A hlavně – extrémně protivná. Výbuchy vzteku, které děsí i mě samotnou. Děti chodí po špičkách. A já se nenávidím.

Je zvláštní, jak se temnota umí přizpůsobit. Někdy je hlučná, jindy jen šeptá. Tentokrát šeptá. Ale její slova znám nazpaměť.

A přesto – dnes přišlo vysvobození.

Nečekané. Jako když se v mlze na chvíli rozestoupí světlo. Ne jasné. Ne oslepující. Ale dostatečné, abych si vzpomněla, že existuje jiný svět. Svět, kde se dýchá lehčeji. Egypt.

Tenhle kout světa mi vždycky pomohl. Ne jako lék. Spíš jako nádech. Jako když se člověk topí a najednou se dostane nad hladinu. Na chvíli. Ale někdy i chvíle stačí.

Myslela jsem, že letos mě mine. Mallorca byla fajn. Ale psala jsem vám o ní… jako bych tam ani nebyla. Tělo bylo na pláži. Duše zůstala doma.

Dnes jsem místo cvičení, které bych stejně nezvládla, šla s Jirkou na procházku. A z ničeho nic – "Co kdybychom si udělali dovolenou?" řekl. Chybí mu pláž. Slunce. Teplo. Jen tak jsme klábosili. Počítali, kdy by to šlo. Listopad? Možná.

Doma u kávy kouknu na telefon – a tam na mě vykoukne last minute Egypt. Odlet v neděli.

To mě přivádí k otázce: Odposlouchávají nás ty telefony? Někde jsem četla, že jo. Prej se tomu říká cross-device tracking nebo ultrazvukové majáky. Algoritmy, co nás znají líp než my sami. Možná to není magie. Možná jen marketing. Ale stejně… náhoda?

Takže v neděli letíme. Je to na rychlo. Práce je nad hlavu. Deníky. Děti. Škola. Ale potřebuju to. Potřebujeme to oba. Nejen kvůli vztahu. Každý z nás jede čerpat jiný typ pohody.

Já si nemůžu dovolit skončit v depresích na psychiatrii. Egypt mi vždycky pomohl. Aspoň na chvíli.

Musím si dát pauzu. Od psaní. Od změn. Od všeho. Nabombit se na to, co mě čeká. Vydání knihy. Nikdy bych nevěřila, kolik je za tím práce. Napsat ji je jedna věc. Ale to kolem? Jiný level. Ale o tom někdy jindy.

Plány jsou jen iluze. Bipolárka nebo ne – život si lusknutím prstu udělá, co chce.

Nevím, jestli zvládnu ještě pátek a sobotu něco napsat. Budu ráda, když se do neděle neposkládám úplně. A fakt odletím.

Na sítě se budu snažit něco dát. Pokud bude wifi. Nebo koupíme simku. Nevím.

Ale vím jedno: Egypt je moje zbraň. A tentokrát mířím přímo na temnotu.