Třicátý devátý zápis do deníčku

Bojkot

Čtvrtek, 7:47 pro mě nezvyklý čas pro psaní do deníčku. Ticho v bytě je jiné než obvykle. Jako by se i vzduch zastavil, čekal, jestli dnes budu.

Měla jsem psát včera. Měla jsem psát předevčírem. Ale místo toho jsem bojkotovala oba dny. Nejen deník. Všechno.

Posledně jsem psala o dozvucích deprese. O tom, že nevím, co přijde dál. Přišla prokrastinace. Ale ne ta běžná. Totální bojkot. Tichý, neviditelný. Jako když tělo odmítne spolupracovat. A duše se schová za závěs.

Ráno jsem vstala. Svačiny dětem. Ahoj ve dveřích. A pak zpátky do postele. S myšlenkou: ještě chvilku, pak půjdu pracovat. Ta chvilka se rozplynula. Spánek až do oběda. Bez snů. Bez výčitek. Jen tma.

Oběd — rychlý. Jídlo i pro mě — jen kvůli splnění jídelníčku. Povinnosti — jen ty nejnutnější. A znovu postel. Večer? Stejný kolotoč. Děti. Čaj s dcerkou. Pár slov. A pak znovu spánek. Jako by tělo chtělo zmizet. Jako by duše potřebovala pauzu od života.

Středeční ráno. Káva. Otázka: Co se to se mnou dělo? Co ti je, ženská? Ale pak ticho. A v něm odpověď: Jsem vyčerpaná. Po těch týdnech jen sbírám síly. Na další žití.

A s tím přišly myšlenky. Jaký ten můj život vlastně je? Jak bych ho chtěla doopravdy žít? Kolik let ještě? Kolik dětských svačin? Kolik dnů bez sebe?

Prokrastinace pokračovala. Hledáním nových začátků. Nových bytů. Nových států. Jak to udělat s tolika dětmi? Jak utéct, když jsem zároveň kotvou?

Samozřejmě nesmysl. Ale o tom prokrastinace je. Myslet na cokoliv, jen ne na to, co je. Nakonec turecká telenovela. A další den pryč.

Dnes už stojím nohama pevně na zemi. Už jsem to zase já. Debilní nápady nechávám stranou. Vracím se k sobě. K tomu životu, co mám. Plnému zvratů. Ale oproti minulosti tak jednoduchému. A i s povinnostmi dost svobodnému. Když si můžu dovolit jen tak zahodit dva dny.

Nebudu si to vyčítat. I když je to těžké. Výčitkami nic nezměním. Prostě jsem si dovolila dva dny jakoby nebýt. Ale už zase jsem. Vím, co chci. A mám novou sílu do života. Takže se to počítá.