Třetí zápis do deníčku

Rozhovor s bratrem

"Nebul. Prošla sis tím vším. Měla bys být teď silnější." "Jsem silná celý život."

"Je to tak, jak to je. Co už... zkušenost. Hlavně že jsem."

"Nejhorší je, že kdybys tu nebyla, nikdy bych přesně nevěděl proč."

"Ať ti kdokoli nadává nebo má polomylné představy — já tu jsem."

"Bolí mě to za tebe, ale méně než tebe."

"Vždyť kvůli naivitě jsme ti zničili život."

"Já vám nic nevyčítám. Mám vás ráda. A ty a ségra... jste pro mě jediní nejbližší."

Bratře, dnes jsi mi psal. A mezi slovy zaznělo ticho, co mě zahřálo. Poprvé jsem cítila, že se něco změnilo. Že se přes tu propast, která nás tolik let oddělovala, natáhla nitka porozumění.

Moje kniha... pomalu uzavírá mé rány. Každá stránka byla krokem k sobě. A ty jsi četl. A nezavřel jsi oči. Dílek po dílku ti zapadala skládačka. Poprvé jsi viděl mě. Ne jen stíny mé minulosti. Ale mě.

Slzy mi dnes dopadají na klávesnici. Skoro nevidím, co píšu, protože píšu srdcem. Píšu pro tebe. A v těch slzách je láska, bolest i úleva.

Jsi o deset let starší. Ale blízkost, kterou jsem cítila jako malá, se dnes vrátila. Jako by mě někdo konečně vzal za ruku. A neptal se. Jen byl.

A přesto mi dnes chybí ona — sestra. Cítím, že se mi vzdaluje. Bojí se mé knihy. Bojí se toho, co v ní je. Snad jednoho dne pochopí, že jsem psala nejen za sebe, ale za nás tři. Protože jsme rodina. I přes všechny třísky a jizvy.

Pro tebe. Pro ni. Pro sebe.

Sbírám zbytek sil. A vím, že se neztrácím. Jen se měním. A učím se být — celá.

🌿 Tentokrát je zápis zveřejněn v plné délce. Nechci z něj nic schovávat. Je psán pro něj. Pro mého bratra.