Stý sedmý zápis do deníčku

Lenivá a ustrašená

Dnes si říkám, na co se vlastně vymluvit. Tak dlouhá pauza a já nenapsala ani řádek. Pravda je jednoduchá — byla jsem líná. Nic víc v tom není. Vyhřezlá ploténka mě na pár dní položila, ale to na věci nic nemění. Lenost je pro mě odporná vlastnost, ale občas mě prostě přepadne a já vědomě nedělám nic navíc než to, co musím.

Doktoři by to hned škatulkovali jako začínající depresi, ale já vím, že je to jiné. Je to jen ta moje klasická nechuť pustit se do čehokoli, co není nutné. Dnes jsem konečně zapnula počítač a sedla si zpátky k deníčku. Jen nevím, kde začít.

V hlavě mi poslední dny straší hlavně jedna věc — trhání zubů, které mě už brzy čeká. Mám šílený strach ze zubaře a už rok se odhodlávám k tomu, že si nechám vytrhat zbytek zubů a nahradit je implantáty. Teď se to má konečně stát. Budu muset překonat samu sebe, ale vím, že to bude stát za to. Těším se na výsledek. Konečně se budu moct normálně usmát a mluvit nahlas, protože svoje zuby maskuju, jak jen to jde.

Takže moje dvě aktuální témata jsou lenost a zuby. Lenost jako odpor k tomu, co nechci dělat, ale často musím. Proto mi taky trvalo tak dlouho, než jsem si sem zase sedla. A strach, který mě zžírá a snažím se ho nějak zkrotit. Říkám si, že jsem zvládla čtyři porody, tak zvládnu i zuby. Moc to nepomáhá, ale musím věřit, že to dám.