Stý osmý zápis do deníčku

20.10.2026

Hurá, část mám za sebou

Ještě před týdnem jsem seděla v zubařském křesle a třásla se jako ratlík. Poslední týdny jsem vlastně nežila ničím jiným než strachem. Myslela jsem na trhání zubů ráno, večer, při usínání i po probuzení. V hlavě jsem si přehrávala všechny možné katastrofické scénáře a děsila se toho, co mě čeká.

A pak to přišlo.

První den mi najednou vytrhli deset zubů. Druhý den dalších osm. Když to dnes píšu, zní to skoro neuvěřitelně. Tenkrát jsem ale jen seděla v křesle, snažila se být statečná a odpočítávala minuty do konce.

Paradoxně samotné trhání nebylo to nejhorší. Naštěstí je zubař profík a pracoval rychle, jistě a bez zbytečného zdržování. Co mi ale dalo opravdu zabrat, byly injekce. A těch bylo hodně. Opravdu hodně. Bodání do dásní, patra i pod jazyk bylo natolik nepříjemné, že se mi o tom nechce přemýšlet ani teď.

Následující dny byly ve znamení bolesti a otoků. Hlava mi natekla jako balón a většinu času jsem jen ležela a když to šlo spala. Na psaní, které jinak miluji, jsem neměla ani pomyšlení.

Dnes je to přesně týden od zákroku. Otok už téměř zmizel, bolest je minimální a poprvé mám pocit, že se vracím do běžného života. Přesto ve mně zůstává zvláštní směs pocitů. Úleva, že je tato část cesty za mnou, ale také obavy z toho, co mě ještě čeká.

V březnu mám totiž absolvovat doplnění kosti a zavádění implantátů. A když si vzpomenu na všechno to bodání a umrtvování, projede mnou mráz. Možná je to jen malé trauma. Takový čerstvý zážitek, který ve mně ještě přetrvává. Na druhou stranu jsem to zvládla a jsem zase o krok blíž vysněnému úsměvu.

Celá tahle zkušenost měla ještě jeden vedlejší efekt. Za jediný týden jsem zhubla pět kilo, jednoduše proto, že nedokážu pořádně jíst. Žiju převážně na Nutridrincích a i obyčejný jogurt představuje problém. Polykání je stále nepříjemné a moje kompletně zašitá pusa mi každý den připomíná, čím si prošla.

Dnes se chci odvážit k prvnímu skutečnému jídlu. Pokud to tedy do sebe nějakým způsobem dostanu. Hledala jsem na internetu zkušenosti lidí, kteří podstoupili něco podobného. Možná jen neumím hledat, ale nenašla jsem téměř nic. Všude se píše jen o trhání osmiček. 

A tak si svůj příběh píšu sama.

Možná proto, že potřebuji dostat všechny ty pocity ven. Možná proto, že si chci připomenout, že jsem to zvládla. A možná také proto, že až mě za pár měsíců bude čekat další zubařská etapa, budu si moci přečíst tyto řádky a říct si:

"Neboj. Tohle už jsi jednou přežila."

Share