Stý devátý zápis do deníčku

28.10.2026

Bezzubá matka

Tak jsem si myslela, že to nejhorší mám za sebou. Zuby jsou venku, stehy taky a teď už se to bude jenom lepšit. Jenže ono to má jeden zásadní háček. Člověk musí pořád nějak fungovat. A hlavně jíst.

A právě jídlo je teď můj největší problém. Ještě před pár týdny jsem nad ním vůbec nepřemýšlela. Měla jsem hlad, otevřela lednici, něco si připravila a bylo. Teď přemýšlím, co bych vůbec zvládla sníst, a většinou skončím u Nutridrinku, který se mi už pěkně hnusí. Jak ráda bych si sedla ke stolu a normálně se najedla, bez rozmačkávání, přemýšlení a trápení nad každým soustem.

Upínám se k tomu, že až dostanu provizorní protézu, začne se všechno pomalu vracet do normálu. Zatím jsem ale unavená, slabá a nejradši bych pořád jen spala. Doma už mám naštěstí velké děti, takže si občas poradí samy a místo mého vaření se to vyřeší kebabem. Jenže i když vím, že se nic hrozného neděje, stejně mě hryže svědomí, že se o ně teď nestarám tak, jak bych chtěla.

Připomíná mi to období depresí, kdy nemám sílu vůbec na nic. I obyčejné vstávání z postele je najednou problém a všechno, co člověk dřív zvládal automaticky, stojí obrovské úsilí. Moje děti už vědí, že někdy takové dny přijdou a jejich máma zkrátka není ve své kůži. Jenže teď depresi nemám. A právě v tom je ten rozdíl.

Tentokrát bych chtěla fungovat. Mám chuť dělat běžné věci, starat se o domácnost a být zase tou mámou, která všechno nějak zvládne. Jenže po vytrhání všech zubů pořádně nejím, jsem vyčerpaná a moje tělo mě nepustí dál. Není to nechuť k životu ani další depresivní období. Je to únava a nedostatek sil, se kterými se teď musím nějak poprat. Jenže moje hlava to odmítá přijmout a pořád mi připomíná, co všechno bych měla dělat.

Přistihuju se, že se sama před sebou omlouvám, proč nevařím, proč zase ležím a proč děti místo domácího oběda jedí kebab. Kdyby mi někdo jiný řekl, že sotva jí a nemá sílu, určitě bych ho nenutila, aby šel stát k plotně. Sama k sobě jsem ale mnohem tvrdší.

Možná se konečně musím naučit, že nemusím všechno zvládnout každý den. Že i když zrovna nemám depresi, neznamená to, že musím být pořád plná energie. A že někdy je největší výkon prostě jen odpočívat a dát tělu čas, aby se zase vzpamatovalo.

Share