Šestý zápis do deníčku

Volně dýchám, když nikdo nic nechce 

Dnes jsem se těšila. Na klid. Bývalý manžel si odvezl děti na prázdniny. A já? Zůstala jsem v bytě, kde se nemusel hledat školní batoh, řešit svačiny ani odpovídat na tisíc otázek. Volně dýchám, když nikdo nic nechce.

Ale vypnout? To úplně nejde. Mateřská mysl nemá tlačítko "mimo provoz". I když jsou samostatní, zůstává ve mně vnitřní monitor — kontroluje, myslí, miluje. Jsem unavená. Z věčného pečování. Z roztříštěnosti. Z toho, že i láska potřebuje pauzu. Ale miluju je. Z celého srdce. Bez podmínek.

Byt dnes zněl jinak. Ne jako po hádce. Ne jako po odjezdu. Ale jako prostor, který konečně může na chvíli dýchat sám. V tom tichu se začalo vkrádat jiné napětí. Jemné. Ne vtíravé. Jen nenápadně přítomné.

Večer mě čekala schůzka. Seznamka. Digitální okno do jiné lidskosti. Dnes mám potkat muže, který se zatím skrýval jen za texty. Cizí hlas. Možná blízký pohled. Žádná panika. Jen brnění pod kůží. Co si vezmu? Jak budu znít? A hlavně — co zůstane, až se dveře restaurace zavřou?

Zrcadlo neřeklo nic. Jen drželo můj pohled. Stejně jako celý byt. Mlčel. A já? V tom mlčení slyším poprvé po dlouhé době jen sebe.

Odchod byl lehký. Kabelka na rameni. Krátká cesta. A pak jsme se potkali. Venku. U vodotrysku.

Seděli jsme venku. U vodotrysku. Léto se lesklo na hladině a kolem šuměl lehký rozhovor. On působil příjemně. Otevřeně. Věděl, kdy mluvit, kdy ne. Nevyptával se zbytečně, nesnažil se ohromit. Jen byl — ve chvíli.

A přesto… někde v sobě jsem byla opatrná. Ne ve strachu. V lehkém rozpaku. Jako by to nebyl muž hledající vztah, ale spíš zkušenost. Setkání. Novou konverzaci. Jako by lidská blízkost byla muzejní exponát — zajímavý, ale ne nutně životní. Možná se šeredně mýlím. Možná jen zrcadlím vlastní očekávání. Ale v mé hlavě to tiše hučí: chce víc lidí, ne nutně jedno srdce.

Nepůsobí falešně. V tom je ten zmatek. Nechce se mi za tím hned stavět zeď. Protože je milý. Vnímavý. S očima, co neuhýbají. Jen v tom tichu mezi větami zůstávalo něco nevyřčeného.

Rozloučení bylo krátké. Slova jako "rád jsem tě poznal", "bylo to fajn". A já? V duchu jen: možná se uvidíme znovu. Možná ne. A možná právě to je ve chvíli nejvíc.

Byl to večer, který netlačil. Nechtěl nic. A přesto ve mně zanechal otisk.

Uvidíme.