Šestnáctý zápis do deníčku

Říkají mi, že jsem rozmazlený spratek

Dnes jsem se většinu dne věnovala psaní své druhé knihy. Psaní mi šlo od ruky, ale mezi novými větami se mi začaly vynořovat vzpomínky. Vzpomínky z knihy první. Takové, které by možná patřily právě tam. Ale nevadí. Rozhodla jsem se je sdílet tady. V dnešním deníčku. Aspoň jednu. Tu, která mi dnes vrtá hlavou jako neodbytná otázka, co se nedá umlčet.

Rozmazlenost. Co to vlastně znamená? Jaký má ten pojem skutečný obsah? Slýchávala jsem to. A dodnes to občas slyším. "Jsi rozmazlený spratek."

Možná chci přepsat význam slova, které mi bylo přiděleno bez ptaní. Bez zájmu o to, jak se cítím. Protože já jsem se nikdy necítila rozmazlená. Nikdy jsem neměla pocit, že bych měla nadbytek. Ani věcí. Ani opravdové lásky.

Narodila jsem se v roce 1985. Dalo by se říct—porevoluční dítě. Ano, tehdy byly jiné věci. Jiné možnosti. Moji sourozenci jsou o deset a osm let starší. Žili v jiném světě. Neměli to, co děti devadesátek. Ale to přece neznamená, že já jsem byla rozmazlená.

Naopak. Jako dítě jsem záviděla. Spolužákům. Záviděla jsem, co mají. Jak žijí. Jak se smějí. Jak se na ně někdo dívá s láskou.

A i kdybych byla rozmazlená—proč je to výčitka? Proč je to nálepka, která se mi lepí na kůži jako něco, co se nedá smýt? Proč mi někdo nadává? Proč mě označuje za rozmazleného spratka?

Prošla jsem si velmi těžkým dětstvím. A jestli se někdy někomu zdálo, že jsem měla všechno, tak zdaleka ne. Jestli mi bylo odpouštěno za poutání pozornosti, možná to bylo proto, že mi chyběla. Možná jsem se jako dítě podvědomě snažila ukázat, že se děje něco zlého. Možná jsem křičela, protože jsem nevěděla, jak jinak říct: "Pomozte mi."

Ale nikdy jsem necítila, že jsem byla rozmazlována. Spíš naopak. A i kdyby—proč schytávám tyto nálepky já? Proč se při každé příležitosti od někoho táhnou jako smrad, co nejde vyvětrat?

A proto jsem se dnes rozhodla zeptat ostatních: Co pro vás znamená být rozmazlený/á? A kdo má vlastně právo to rozhodnout?