Sedmý zápis do deníčku

Dnes se něco dobře porouchalo, děkuji vám!

Ráno bylo nezvykle klidné. Bez dětského popichování, bez otázek, co bude k snídani nebo k obědu. Děti jsou na prázdninách a mě čekají ty moje — s nejstaršími syny a skoro snachou. Dneska se balí, uklízí, plánuje. Kufry se plní vzpomínkami, letadlo už skoro slyším přistávat.

U kávy si prohlížím telefon… a zjišťuju, že se něco porouchalo. Moje webové stránky — spadly. Ale ne kvůli chybě. Kvůli vám. Kvůli zájmu. Stránky zdarma nevydržely nápor vaší zvědavosti, vaší podpory. Musela jsem sáhnout po placené verzi. Všechno bylo chvíli mimo provoz — a já paf. Ale s úsměvem.

Pomohla mi Jaruška — jako vždy. Klidná síla, ochotná ruka. Děkuju jí tady veřejně, protože bez ní bych se brodila v digitálním chaosu ještě teď. Web už zase fičí. Přenos zaplacený. Stránky žijí. Deníčky dýchají. A já… jsem neskutečně vděčná, že sem chodíte, že čtete.

Ale tím to neskončilo.

Přichází email. Další nakladatelství. Všechno se děje rychlostí blesku. Čekala jsem dlouhé mlčení, ale místo toho mi píšou jeden po druhém. Rukopis je zaujal, chtějí ho. Někteří zkouší vydavatelské hry, jiní jdou rovnou na věc. Chápou, že tohle není jen kniha. Že to je projekt. Příběh, co pomáhá.

Takže postupně — dnes i pár dní zpátky — samá překvapení. Nečekaná, milá, hluboká. Vím, že jsou to první záblesky. Ale cítím v sobě pevně: má kniha, obě knihy a celý projekt pomáhat příběhy má smysl. A díky vám všem, co jste tady, co čtete, co věříte — vnímám, že se nejspíš nemýlím.

Tenhle deníček je otevřený. Pro vás. Pro každého, kdo hledá mezi řádky naději, souvislost nebo jen tichý souhlas se sebou samým.

Děkuju, že tu jste.