Sedmnáctý zápis do deníčku

Světlo v chaosu

Je noc. V hlavě mám tolik témat, ale zároveň prázdno. Nic, co bych chtěla rozebírat – a přesto tolik, co ve mně křičí. Moje první kniha je před vydáním. Už teď tvoří chaos v rodině. Ale nechme to spát. Protože ona netvoří jen chaos. Ona tvoří světlo.

A právě proto píšu. Protože to má smysl. I když je pro někoho nepohodlná, pro jiné je záchranným kruhem. Můj příběh, mé deníčky pomáhají. Lidé se mi svěřují. Ptají se. A já odpovídám. Naslouchám. Tvořím.

Musím přiznat, že někdy je to i na mě moc. Myslela jsem si, že jsem už dost otrkaná. Ale omyl. Zvěrstva, která se dějí – a která se děla – jsou neuvěřitelným svědectvím o lidské zrůdnosti. Tolik nepotrestaných zločinů. Tolik strachu promluvit. Tolik studu. Tolik samoobviňování.

Zažila jsem to. Vím, co znamená promluvit – a být umlčena. Ale tohle musí jednou provždy skončit.

Vím, že svým psaním nezměním svět. Nezměním viníky. Ani nově rodící se zlo. Ale vím, jak důležité je, aby byly oběti vyslyšeny. Pochopeny. A věřím, že moje slova pomohou dát hlas i ostatním.

Měla jsem chvíli, kdy jsem chtěla vše vzdát. Opravdu. Ale to jen proto, že jsem byla znovu pohlcena strachem. Viděla jsem, co moje výpověď začala způsobovat. Ale víte co?

Já se nevzdám.

Celý život jsem obětovala těm, kteří ubližovali. Těm, kteří si to nezasloužili. Ale teď? Teď se rozhoduju žít. Pomáhat těm, kteří to opravdu potřebují. Ne jim. Jim už ne.

Vím, že mé knihy i deníčky mají smysl. Pro oběti. Pro jejich blízké. Pro všechny, kteří hledají pochopení, odvahu nebo jen tiché potvrzení, že nejsou sami.

Už nebudu mlčet jen proto, že můj otec spáchal něco zrůdného a moje matka se rozhodla to zamést pod koberec. To bylo jejich rozhodnutí. Ne moje.

Nebudu mlčet ani kvůli své sestře, která stále cítí stud. Nechápe, že není za co se stydět. Že není viníkem – ani tím, že o tom mluví, ani tím, že je silná a dokáže žít. Ne jen přežívat ve stínu minulosti. Její hanba je naučená, ne zasloužená. A přesto ji dusí.

Právě ona byla důvodem, proč jsem měla namále. Proč jsem zvažovala, že skončím. Ale neudělám to. Ne teď. Ne nikdy.

Je čas postavit se pravdě čelem. I když to trvá roky. Nejen kvůli sobě. Ale hlavně kvůli těm, kteří ještě nemají sílu promluvit. Kvůli naději, která může růst z bolesti. Kvůli světlu, které může vzniknout i z chaosu.