Sedmdesátý zápis do deníčku

Pod stromečkem ani ťuk 

Sedím u notebooku s pleťovou maskou, kterou mi dcera dala k narozeninám. Brýle se mi pod ní mlží a svět kolem se rozmazává, jako by mi někdo na chvíli zamlžil i myšlenky. Přemítám, jestli je opravdu moudré dělit se veřejně o svůj život. Ale pak mi dojde, že ten krok už jsem dávno udělala — když jsem napsala první knihu a sedmdesát zápisů. A taky vidím, že moje deníčky čte čím dál víc lidí.

Jenže kvůli tomu se měnit nebudu. Nebudu cenzurovat vlastní život jen proto, že se něco "nehodí". Ta otázka mě hlodala, dokud jsem nenapsala prvních pár vět. A najednou mám jasno. V tom je síla deníku — hodit myšlenky na papír a nechat je, aby se uklidnily, srovnaly, vyjasnily.

Do Vánoc zbývají dva dny. Jeden známý se mě dnes zeptal, jestli jsem byla hodná a jestli budu mít dárečky. Nevinná otázka, která ve mně otevřela staré vzpomínky. Odpověděla jsem mu: "Od té doby, co děti vyrostly, mám i dárečky." Protože pravda je taková, že Jirka mi za sedmnáct let nedal ani jeden. Abych mu nekřivdila — občas jsem si něco vybrala sama, nebo jsme koupili něco do domácnosti. Ale pod stromečkem? Nikdy ani ťuk. Žádné malé překvapení. Jen já jsem plnila přání všech ostatních. I jeho.

Když jsem si to dnes vybavila, napadlo mě: proč jsi teď ztratila ty čtyři měsíce? Proč jsi to chtěla zkoušet znovu? Zvyk. Samota. Naděje, která umírá poslední. Naštěstí v tomhle případě už umřela.

Na Vánoce budeme všichni spolu. A já mám — jako vždy — dárek i pro Jirku. Někdo by mohl říct, že Vánoce nejsou o dárcích. Ale to je takové klišé, které se hezky poslouchá, dokud člověk nezažije prázdné místo pod vlastním stromkem. Vánoce jsou o pohodě, o bramborovém salátu… a ano, i o dárcích.

A i když jsem je nedostávala, existuje jeden, který mi nikdo nevezme: radost mých dětí. Proto si na každém dárku dávám tak záležet. Protože když nic jiného — jejich radost mi vždycky stačila. A pořád stačí.