Sedmdesátý třetí zápis do deníčku

Konec kravinám

Po delší době jsem se znovu objednala k psycholožce. Ne proto, že by mě trápila bipolárka — ta teď sedí někde v koutě a jen občas zvedne obočí. Ale já mám pocit, že mě jednou semele vlastní prázdno. Takové to tiché, nenápadné, co se ti vplíží do bytu, sedne si na gauč a tváří se, že tam má nárok být.

A pak je tu to druhé slovo. To, které nesnáším. Osamění. Fuj. Už jen když ho napíšu, mám chuť ho zase vyškrtnout. Ale pravda je, že mě poslední týdny dohání víc než cokoliv jiného.

Uzavřela jsem se doma. Zavřela dveře, zatáhla rolety a myslela si, že mě to ochrání. Jenže když člověk dlouho sedí ve vlastním tichu, začne slyšet věci, které by radši neslyšel. A pak, když se naskytne příležitost, vystřelí ven jako neřízená střela a udělá kravinu, která mu na chvíli připomene, že ještě žije.

Pár dní před Silvestrem, na Silvestra i po něm jsem přesně tohle udělala. Nelitovala jsem. To ne. Ale někomu jinému jsem způsobila minimálně slušný bordel v hlavě. Dlouho jsme si psali. Pak jsme se viděli jednou, dvakrát… a potřetí už jsme spolu vítali nový rok. Bylo to extrémně rychlé. Tak rychlé, že jsem ani nestihla v sobě ujasnit, jestli z toho může být něco víc. Všechno tomu nasvědčovalo — a stejně rychle, jako to začalo, to pro mě i skončilo.

Někdy stačí jeden okamžik, jeden pohled, jedna věta… a člověk pochopí, že to není jeho krevní skupina. A já jsem si uvědomila ještě něco: že mi je asi pořád nejlíp samotné. Ne že bych čekala vysněného prince na bílém koni. Ale musí to prostě zapadnout. Jako puzzle, které buď sedí, nebo nesedí. A když to tam není, jde to rychle do kopru. A já už nemám energii na další slepé uličky.

Teď mě čekají jiné výzvy. Operace zubů. Vydání knihy. A hlavně to moje domácí uzavření, které se pomalu mění v betonovou skořápku. Každý den je těžší ji prorazit. A další blbost si už nemůžu ani nechci dovolit.

Mám perfektní psycholožku. Takovou, která mě dokáže popostrčit, když mám fakt blbé období, nebo když jen potřebuju probrat vlastní život, aby se mi v hlavě udělal aspoň malý průvan. Vede mě k uvědoměním, která bych sama obcházela obloukem. Je fajn mít někoho nestranného. A ještě odborníka na pravém místě.

Možná kolem toho pořád visí stigma. Ale nemělo by. Někdy je největší síla přiznat si, že na to člověk nechce být sám.