Sedmdesátý šestý zápis do deníčku

Víkend spolu

Týden se mi rozplynul v takové té známé, tupé nudě. V přemítání nad vlastním životem, které už ani nebolí, jen se vleče jako šedý stín za patami. U psycholožky to bylo zatím jen oťukávání, ale jedno uvědomění mě zasáhlo víc, než jsem čekala: po letech jsem v remisi. Ne nahoře, ne dole. Jen… někde uprostřed. Zlatá střední cesta, která by měla být úlevou, ale já v ní zatím tápu. Nevím, co s ní. Připadám si neohrabaně, neschopně, jako bych každý krok musela tlačit před sebou.

A pak přišel víkend, který všechno na chvíli převrátil.

Jirka měl mít děti u sebe. A pak přišel s šíleným nápadem — ať jedu s nimi. Do jeho malého 1+KK. Ne jako pár. Ne jako manželé. Jen jako rodiče. Bylo to tak absurdní, až mě to rozesmálo… a já kývla.

Čtyři lidi v jedné místnosti. V mém bytě se děti rozprsknou do svých pokojů a já o nich skoro nevím. Tady jsem je měla na očích celé dva dny. Viděla jsem, jak jsou sehraní, jak se spolu smějí, jak si vystačí. A pak bruslení na přehradě — oni kroužili po ledu a já dvě hodiny stála v mrazu a dívala se na ně, aniž by mi to vadilo.

V jednu chvíli mě to zasáhlo. Vzpomněla jsem si na sebe jako na dítě. Jak jsem bruslení jednou zkusila, ale nikdo mě to nenaučil, nikdo mě k tomu nevedl. A v tom okamžiku jsem si uvědomila, jak moc jsem vděčná, že moje děti mají otce, který je vede, učí, drží.

A taky… jak výjimečné je, že my dva spolu jako rozvedení rodiče dokážeme fungovat. Ne dokonale. Ale opravdově.

Byl to bláznivý víkend. Plný rodinné atmosféry, bruslení, procházek, filmů, povídání. Ne jako dovolená v jednom pokoji — i když jsem to tak nejdřív brala. Byli jsme skutečná rodina. Možná na chvíli. Možná jen v tom malém bytě. Ale byli.