Sedmdesátý sedmý zápis do deníčku

Vyhoření

Dnes jsem konečně dokázala pojmenovat tu otupělost, která mě už týdny obklopuje jako hustá mlha. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Kam zmizely ty prudké vlny euforie a pády do temnoty, na které jsem byla tak zvyklá. Nejprve jsem si říkala: Aha, tak tohle je ta remise. Ten klidný střed, kde se výkyvy utiší. Jenže proč se tedy necítím normálně? Proč je ve mně tak zvláštní prázdno, které není ani klid, ani mír. Proč mě nic netěší, proč mě nic nebaví. Proč jsem unavená, i když spím celé noci. Proč nedokážu psát s tou radostí, která mě dřív spalovala zevnitř.

A pak to přišlo. Ta vzpomínka. Ten známý pocit, který jsem kdysi dávno zažila. Tohle není remise. Tohle je vyhoření.

Začala jsem si v hlavě odškrtávat příznaky — a měla jsem je všechny, do posledního puntíku. Jen jsem si toho nevšimla dřív, protože jsem pořád čekala, že se "vrátím do normálu". Jenže normál se nekonal.

Tak jsem se rozhodla znovu psát. I kdybych se do toho měla nutit. Mám rozepsanou další knihu a pořád čekám, až se to zlomí. Když píšu, je to o malinký kousek lepší. Ponořím se do děje, fantazie se pomalu probouzí, jako by někdo v temné místnosti rozsvítil malou lampičku.

Včera jsem dokonce po dopsání dvou kapitol ucítila něco, co jsem dlouho nepoznala — dobrý pocit z odvedené práce. Byl to jen záblesk, krátký jako letní světluška, ale byl tam. A já se ho držím.

Přesto mám pocit, že jsem pořád někde u dna. Že se nemůžu odrazit. Ale aspoň už vím, s čím bojuju. A hodlám se tomu postavit, i kdyby jen občasným zábleskem světla. Snad budu dost silná. Depku už umím zkrotit, ale tahle prázdnota… ta je jiná. Tichá. Lepivá. Vyčerpávající.

Chtěla bych se jednou probudit zase s elánem — klidně i tím mým bipolárním, psychotickým, chaotickým. Protože i to je lepší než tohle nic, které mě teď obklopuje.