Sedmdesátý pátý zápis do deníčku

Sama se sebou

Dlouho jsem nic nenapsala. Možná jsem potřebovala klid, možná jen čas, aby se ve mně některé věci usadily. Posledně, když jsem dopsala zápis, jsem se donutila obléknout a vyrazit ven. A bylo to… osvobozující. Jeden malý krok, jedno malé vítězství, ale pro mě to byl návrat k sobě. Takový ten okamžik, kdy člověk cítí, že se znovu nadechuje.

Začala jsem si víc hlídat svoje předsevzetí. Ne kvůli někomu, ale kvůli sobě. A pak přišel víkend — dlouhé hodiny s dětmi, smích nad monopoly, drobné hádky o pravidla, to známé teplo, které mě vždycky vytáhne ze stereotypu. Na příští víkend máme v plánu bowling a já se na to opravdu těším.

A někde mezi tím vším jsem si uvědomila, že je mi vlastně dobře. Tak, jak to je. Nepotřebuju žádného chlapa. A hlavně — nechci. Stop seznamkám, stop psaní, které zní hezky jen do chvíle, než sedíme naproti sobě a já musím napsat to trapné "promiň, není tam jiskra". A ani být nemůže, protože jsem se v tomhle směru zavřela. A možná je to v pořádku.

Zjistila jsem, že i když se občas rozčiluju nad samotou, ve skutečnosti mi přináší klid. Je to prostor, kde se konečně slyším.

Zítra jdu k psycholožce. Chci na sobě makat víc, hlouběji, poctivěji. Čeká mě dlouhá cesta — dostat se úplně k sobě, naučit se žít sama se sebou, ne proti sobě. A popravdě? Těším se na to. Je to cesta, kterou si chci projít.