Sedmdesátý osmý zápis do deníčku

Radost v minulosti

Dnes jsem si znovu vzpomněla na dobu, kdy jsem milovala být sama. Kdy Jirka odvezl děti na chatu a já měla celý dům jen pro sebe. Tehdy jsem uklízela s lehkostí, skoro s radostí, jako by každý setřený povrch byl malým návratem k sobě. Milovala jsem tu práci, kterou jsem dělala, milovala jsem ten pocit, že jsem sama se sebou a že mi to stačí.

Dnes je to podobné jen navenek. Je víkend, děti jsou u Jirky, a já jsem taky něco uklidila — spíš aby se neřeklo. Bez toho starého nadšení. Dala jsem si sprchu, udělala skincare, udělala jsem všechno, co by mi dřív přineslo pocit péče a klidu. Ale nic z toho se mě nedotklo. Jako bych to dělala přes sklo.

A tak sedím a říkám si, že teď je čas věnovat se tomu, co mě vždycky drželo nad vodou — psaní. Jenže i to se mi najednou zdá vzdálené, jako by stálo o dva kroky dál a čekalo, až se k němu doplazím. Psala jsem o syndromu vyhoření a pořád mám pocit, že mě ta mrcha drží za kotník a nepouští. Ptám se sama sebe, kdy to přejde. Proč, když se tak snažím, nedokážu cítit ty hezké pocity, které jsem mívala, když jsem byla sama tehdy.

Když se ohlédnu zpátky — a není to tak dávno — psala jsem deníky každý den. Teď je to jeden velký propad, jako bych sjela po hladké stěně někam dolů a neuměla se vyškrábat zpátky. Psala jsem o tom, jak je důležité žít přítomností, ale najednou je to tak těžké, skoro nemožné. Jako by přítomnost byla místnost, do které se neumím dostat.

Možná je tohle další boj, který mě čeká. Další etapa na té nekonečné cestě, kde se pořád něco valí. Říká se, že život naloží člověku jen tolik, kolik unese. Tak si říkám, že jestli je to pravda, musím být asi Superman. Jinak si to nedokážu vysvětlit.