Sedmdesátý devátý zápis do deníčku

Tak to prostě je

Další týden je za mnou a byl jiný. Konečně jiný než to nekonečné, otupující prázdno. Začala jsem terapii u psycholožky a měla jsem pocit, jako by mě někdo poprvé po dlouhé době vzal za ruku a ukázal mi cestu, kterou jsem sama neviděla. Otevřela mi druhou stranu mince. Uvědomila jsem si, že můj život vlastně nikdy nebyl klidný. Od dětství boj, pak učení se dospělosti, další boj — tentokrát sama za sebe. A já jsem pořád žila, jako by válka ještě neskončila.

Jenže ona skončila už dávno. Jen já jsem v ní zůstala stát, jako voják, který nepostřehl, že se svět kolem něj dávno utišil.

A pak přišel klid. Nečekaný, cizí, až nepříjemně tichý. Nevěděla jsem, co s ním, protože jsem ho nikdy předtím nezažila. Teď se s ním učím žít. A zjišťuju, že to vlastně vůbec není špatné. Nechávám ho volně plynout a přijímám to, co přichází, bez snahy to hned pochopit nebo ovládnout.

Seznamky jsem pustila z hlavy. A jediný muž, který v mém životě skutečně zůstal, je stejně Jirka. Nevíme, co nás k sobě pořád táhne. Možná těch skoro dvacet let, co se známe. Možná děti. Možná všechno, co jsme spolu prožili. Ale nevracíme se do minulosti a neplánujeme žádnou budoucnost. Jen spolu mluvíme, smějeme se, sdílíme drobnosti… a nakonec spolu i spíme. Tak to přišlo. Tak to je. Bez velkých slov, bez očekávání, bez růžových brýlí.

Chtěla jsem se znovu zamilovat, cítit ty pověstné motýly. Ale to jsou jen krátké záblesky, které stejně časem zmizí. To, co mám teď, je mnohem pevnější. Plnohodnotnější. Bez bolesti, bez zklamání, bez iluzí, které se dřív nebo později rozpadnou.

Tenhle týden byl poznáním. A možná i začátkem staronového příběhu.