Sedmdesátý čtvrtý zápis do deníčku

Uzavřená doma

Dnes jsem zapnula notebook s pocitem, že bych měla napsat další zápis. Půl hodiny jsem jen seděla, dívala se na blikající kurzor a měla pocit, že ve mně nic není. Jen prázdno, které se rozlévá do všech koutů dne. Nechuť cokoliv začít, cokoliv držet v rukou. Jen čekání na večer, až si vezmu prášek na spaní a nechám další den prostě převalit přes sebe. Někdy mám pocit, že mi život protéká mezi prsty rychleji, než stihnu mrknout.

Ráno vstanu, udělám si kafe, chvíli se snažím rozkoukat do reality. Pak sednu k notebooku a doufám, že se mi povede napsat kapitolu nové knihy. Když se zadaří, mám na chvíli pocit, že jsem ještě pořád člověk, který něco tvoří. Pak už jen rychle uvařit, trochu poklidit… a přijde ta část dne, kterou nesnáším.

Děcka se rozprchnou ven nebo do svých pokojů a já zůstanu sama se sebou. S tichým bytem, který mě někdy až děsí. Na stole leží rozečtená knížka z knihovny — měla bych ji dočíst, ale jakmile ji otevřu, okamžitě ji zavírám. Nemám na čtení náladu. Nemám náladu skoro na nic. Jen bezmyšlenkovitě projíždím mobil, kde stejně nic není.

Vím, že bych se měla obléct a jít ven. Aspoň na chvíli. Nadýchat se čerstvého vzduchu, připomenout si, že svět existuje i mimo tyhle čtyři stěny. Ale nedonutím se. Jako by mě něco drželo na místě.

Až teď, když to píšu, cítím, jak mě to zapisování pomalu vrací k sobě. Jak mě nutí se zvednout. Možná fakt půjdu. Vynesu smetí, projdu se kolem domu, nadechnu se. Je to banalita, ale pro mě dnes velká věc.

Uzavřela jsem se doma víc, než je zdravé. A tohle psaní mi to nastavilo před oči. Tak jdu. Tenhle zápis možná není o ničem, ale pomohl mi rozhodnout se.