Šedesátý zápis do deníčku

Malá výzva

Dneska jsem měla před sebou výzvu. Pro někoho běžná věc, pro mě nadlidský výkon: konzultace ve škole mých dětí. Termín jsem si vybrala tak, aby seděl, ale ráno se mi hlavou prohnalo milion výmluv, proč nejít. Milion důvodů, jak se omluvit.

Zahnala jsem je sprchou. Pak přišla další volba — pěšky, nebo autem? Škola je kousek, a tak jsem to zvládla pěšky. Udělala jsem si procházku. A bylo to dokonce dost fajn.

Konzultace proběhly v klidu. Vyslechla jsem pár školních žvástů a pak odešla domů už i s dětmi. Možná to vypadá jako banalita, ale v depresi je tohle silný okamžik.

Ta vynucená procházka mi pomohla natolik, že mám pocit, že depka je na ústupu. Už v noci se mi špatně spalo — cítila jsem příliv energie. Ráno dozvuky. Ale asi jsem zpět.

Uvidíme, jaká fáze mě čeká teď. Tahle depka byla celkem rychlá, asi desetidenní. To se dá přežít. Teď už by to chtělo trochu klidu. Jenom ne zase insomnii. To už bych se šla… ale nešla. Hihi.