Šedesátý šestý zápis do deníčku

Psaním proti samotě 

Nový začátek. Kolikátý už? Ale pokaždé s obohacením o novou zkušenost. Jsem tedy znovu na začátku. Je mi čtyřicet. Jsem žena, která přežila věci, o nichž se obvykle mlčí — a přesto jsem se rozhodla vyprávět. Ne proto, že je to snadné. Ale protože když to napíšu, začne to bolet míň. Někdy bolest dokonce zmizí úplně.

Poslední noci jsem opět nespala. Moje diagnóza nemá v tuto chvíli slitování. Je jako zvíře pod kůží, které nikdy neví, kdy zaútočí. Nedokážu se uvolnit. Nemám v sobě ani jedinou měkkou část. A přesto kolem sebe vidím svět, který je krásný. Čtyři děti.

Ale i když jsme spolu, samota sedí vedle mě jako stín, který se nechce rozpustit. Tenhle zápis je podobný těm prvním. Zase bych se chtěla nadechnout a žít, ale samota mě svírá a nevím, jak svůj život uchopit. Pokus s Jirkou mě hodil o půl roku zpět, ale nelituji toho. Díky tomu mám jasno, které jsem předtím neměla, i když jsem si namlouvala opak.

A přesto… když píšu, děje se zázrak. Samota odejde. Jako by slova byla světlem, které ji vyžene z pokoje. Psaní je moje terapie, moje zpověď, moje důvěra. Proto jsem založila tento deník. Proto jsem se ponořila do psaní knih. Abych mohla žít i ty dny, kdy se ve mně nic nehýbe.

Nevím, kam mě moje psaní zavede. Ale věřím, že pokaždé, když otevřu stránku, najdu kousek sebe. Jako by se mezi řádky rozsvěcovaly malé lucerny, které mi ukazují cestu zpět k sobě samé. A i když je ta cesta klikatá, vím, že světlo slov mě nikdy nenechá úplně ztracenou.